Inconceivable / Vkook

•42•

Jung-Kook

Snažil jsem se tomu nějak zabránit, jenže ať jsem dělal cokoliv, bylo to k ničemu. Nohou jsem dupal na brzdu, avšak v té rychlosti se auto nedalo jen tak ubrzdit. Nebyla ani žádná možnost, jak bych mohl střetu zabránit. Proti nám se řítilo černé auto a já nic nezmohl. Mohl jsem sice auto strhnout stranou jenže to by z jedné strany nesměla jet bílá dodávka, která toho zmohla stejně tak jako já a z té druhé strany by nesměly být svodidla, které oddělovali dálnici od proti jedoucích aut. Netušil jsem, co si počít a rozhodnou se v těch pár sekundách bylo téměř nemožné. Nedalo se nic dělat! Autem se jen rozléhal Tae-Hyungův křik a já se zmohl jen na to k sobě přitisknout svá víčka. Pak už jsem jen ucítil silnou ránu, která mé tělo vymrštila ze sedačky dopředu a zpět mě do ní zamáčkla.

Když jsem se pak odvážil znovu otevřít oči, bylo už po všem. Přední sklo auta bylo vysklené a přední část auta byla zcela zdeformovaná. Hlava mi třeštila, a když jsem se pohnul, abych se ohlédl na Tae-Hyunga pocítil jsem, jak mým tělem projela hrozivá bolest. Cítil jsem jí především na své hrudi a i přestože to byla neuvěřitelná bolest, odvážil jsem se znovu pohlédl směrem k Tae-Hyungovi, který měl svěšenou hlavu a vypadalo to, jako by nebyl duchem přítomen. „Tae-Hyungie?" zachraptěl jsem jeho jméno ve snaze se ujistit, zda je na živu. Jenže Tae-Hyung měl stále stejně svěšenou hlavu a ani se nehnul. „Tae-Hyungie!" křikl jsem na něj tentokrát o něco hlasitěji, jenže bylo to stejně marné. Nemohl jsem na něj jen tak hledět, a tak jsem si odepl pás a přes překážející airbag jsem se k němu snažil naklonit. Cítil jsem opět tu nehoráznou bolest na hrudi, avšak má starost o Taeho byla mnohem silnější, než jakákoliv bolest, která sužovala mé tělo.

„Tae!" promluvil jsem na něj a tentokrát vzal jeho obličej do svých dlaní. Byl celý sinalý a z jeho úst vyšlo jen pár bolestných vzdechů. Nevypadal však, že by byl moc při vědomí. Stále totiž nijak nereagoval na má slova. Na obličeji měl několik oděrek, z kterých krvácel, ne však nějak dramaticky. I tak mě pohled do jeho tváře znepokojoval. Ruce se mi třásly a já netušil, co si s Tae-Hyungem počít. Nakonec jsem vystoupil z auta a obešel ho až k Taeho straně. Při tom jsem se několikrát zhrozil nad tím, jak je naše auto zdeformované. Zdeformované byly i dveře Taeho a to mnohem víc než ty mé. Když jsem je pak otevřel, málem mi zůstaly v ruce. Nebyl však čas to řešit a proto jsem nechal dveře být. Vrhl jsem se k Taemu, který měl pořád stejně svěšenou hlavu. „Tae?!... Slyšíš mě?!" řekl jsem se slzami v očích. Netušil jsem ani, co slzy spustilo. Zda to byla ta neuvěřitelní bolest na mé hrudi nebo pohled do Taeho nevinné tváře nebo snad fakt uvědomění si, co se stalo.

Nepřemýšlel jsem nad tím, zda je to správné nebo ne a prostě jsem vzal Taeho tělo do své náruče a odnesl ho z auta ke kraji silnice. Měl jsem totiž dojem, že tu bude ve větším bezpečí. Položil jsem jeho nehybné tělo na zem a hlavu jsem se mu snažil podpírat svou rukou. „Tae? Slyším mě?" optal jsem se ho se slzami v očích a dlaní se dotkl jeho tváře. „Tae?!... zlatíčko... no tak!" opět jsem na něj promluvil a zlehka jsem se snažil z jeho obličeje setřít krev, která mu vytékala z jeho šrámů. „K-kookie..." vyšlo z jeho úst, když otevřel oči a zahleděl se s nimi do těch mých. „Ano! Jsem tu s tebou! Neboj se... jsem s tebou," řekl jsem a víc si jeho tělo přitiskl k sobě. Hleděl jsem mu do jeho tmavých očí plné strachu a bolesti. Nemohl jsem si nevšimnout jeho slz, které smáčely jeho tváře, tak jako mé slzy mě. „Všechno bude dobré, ano... tak tu jen zůstaň se mnou... ano?" snažil jsem se ho uklidnit, i přestože jsem byl sám stále z nehody rozrušen a pohled do jeho tváře mě rozrušoval ještě víc. Věděl jsem však, že tu pro Tae-Hyunga musím být, a to ať se děje cokoliv!

Když jsem pak svůj pohled odvrátil od jeho tváře k jeho tělu, všiml jsem si krvavého fleku na jeho nohavici u kalhot, která se každou chvilkou víc a víc zvětšovala. Svlékl jsem si ze sebe bundu a tu mu dal pod hlavu, abych se mohl na jeho nohu podívat. A aniž bych se téměř jeho nohy dotkl z Taeho úst vyšlo několik bolestných vzlyků. Lámalo mi to srdce, avšak nemohl jsem jinak než jeho nohavici roztrhnout a podívat se na jeho ránu, z které nejspíš vytékala všechna ta krev. Když jsem roztrhl jeho kalhoty, okamžitě jsem si všiml jeho nehezké krvavé rány, z které vyčuhovala zlomená holenní kost. Ruce se mi třásly a já neměl ponětí, co se v takové situaci dělá. Věděl jsem však, že musím zastavit to krvácení, a tak jsem si ze svého trička utrhl kus látky a snažil jsem se zaškrtit jeho nohu, aby už z ní neteklo tolik krve. Tae už opět bolestně naříkal. Nechal jsem proto jeho nohu být, stejně už jsem s tím víc nezmohl a vrátil jsem se zpět k němu, abych si ho mohl přitáhnout do náruče. „Bude to dobré... neboj se," řekl jsem, když jsem si své ruce od krve utřel do sebe a jeho si přitáhl blíž k sobě.