Inconceivable / Vkook

•52•

Tae-Hyung

Byla sobota odpoledne a já jsem se rozhodl, že si dojedu pro své věci na kolej. Měl jsem tam většinu svých věcí, a hlavně veškeré své učení, které jsem potřeboval, neboť jsem kvůli svému stavu zameškal období zápočtů, ale zároveň se také blížily zkoušky. Takže jsem si chtěl všechny tyto věci vyzvednout, a to ještě před Vánocemi, které se pomalu, ale za to jistě blížili. Moje máma nebyla sice moc nadšená, že jsem se najednou rozhodl, že si z ničeho nic dojedu pro své věci až do Seolu, avšak nakonec jsem jí přemluvil a nasedl na vlak. Měla o mě totiž stále strach a chtěla o mě nepřetržitě pečovat. Bylo to sice od ní milé, jenže čeho je moc, toho je příliš hlavně teď, když už mě konečně propustili z nemocnice a doktor prohlásil, že můžu začít pomalu fungovat tak jako předtím. Také jsem chtěl alespoň na malou chvilku být sám, jelikož poslední dny jsem trávil s rodinou, což rozrušovalo mé myšlenky, které stále dokola kolovaly mou hlavou. Byly to především myšlenky ohledně Kookieho a Yoon-Giho slov.

Stále dokola jsem si jeho slovo v duchu opakoval a snažil jsem se přijít na něco, co by dokázalo Jung-Kookieho nevinu... nechtěl jsem si pořád připustit, že tomu tak doopravdy je. Bylo sice pravdou, že jsem měl chvíle, kdy jsem byl o Jung-Kookovi vině přesvědčen, ale občas jsem měl zas chvilky, kdy jsem tomuto faktu nechtěl uvěřit... bohužel podle Yoon-Giho slov vše směřovalo k tomu, že Jung-Kook Ji-Mina doopravdy zabil. Pořád jsem však asi naivně doufal, že je to všechno jinak. Proto jsem i začal uvažovat nad tím, že bych si s Jung-Kookem promluvil. Přeci jen bychom se měli chovat jako rozumní lidé, avšak netušil jsem, kdy na to seberu odvahu, abych se ho na vše zeptal. Nechtěl jsem se, ale k němu chovat tak jako minule v nemocnici, neboť jsem si uvědomil, že to ode mne bylo velice nefér. Bohužel tuhle v nemocnici jsem byl ze všeho tak rozhozený, že jsem se nedokázal téměř ovládat, hlavně když jsem stále myslel na vše ohledně Joonga, který už je zřejmě dávno po smrti...

Než jsem se stihl ponořit ještě hlouběji do svých myšlenek vlak, ve kterém jsem seděl, zatavil a já si uvědomil, že už jsem konečně v Seoulu. Vystoupil jsem z vlaku tak jako několik lidí, kteří cestovali vlakem. S bolavou nohou, kterou jsem si poranil při autonehodě, jsem se došoural až před budovu nádraží, kde se hemžila hromada lidí. Odchytil jsem si proto co nejrychleji taxi, jelikož se svou stále ještě bolavou nohou jsem si nemohl dovolit ujít delší vzdálenosti, takže hned jak taxi přijel, nasedl jsem do něj a on už mě na mou žádost odvezl ke škole. Cesta trvala snad věčnost, jelikož centrum Seolu bylo hned několik kolon, ale to se taky dalo čekat v tuhle dobu. Naštěstí jsme se asi po půl hodině dostali ke škole, kde jsem už pěknou dobu nebyl. Vypadalo tu však úplně stejně, takže se tu nic očividně nezměnilo. Nic se nezměnilo ani ve výtahu, jenž mě vyvezl až do patra, kde mám svůj pokoj tak jako další studenti této školy.

Když se dveře výtahu otevřely, vyšel jsem na chodbu, po které jsem se dostal až k mému pokoji, který jsem sdílel s Jung-Kookem. Netušil jsem, zda tam bude nebo ne, a proto jsem trochu s nejistotou strčil klíč do zámku a odemkl dveře. Poté, co jsem je otevřel, jsem zjistil, že se Jung-Kook v pokoji opravdu nachází. Seděl na pohovce s nohami v tureckém sedu a svůj pohled měl zabořen do nějaké knihy. Jenže když jsem za sebou zavřel dveře Jung-Kook svůj pohled od knihy odlepil a zadíval se mým směrem. Pod jeho pohledem jsem ztuhl a nevěděl co udělat nebo říct, a tak jsem tam jen tak stál a hleděl rozpačitě na Jung-Kooka, který zase hleděl na mě. Nikdo z nás nic neříkal, a tak místností vládlo nepříjemné ticho. Přišel jsem si jako bychom se viděli poprvé v životě a ani jeden z nás netušil, jak se mluví. Jeho pohled mi po chvilce byl nepříjemný, a tak jsem svůj pohled od něj odvrátil. Sundal jsem si bundu, neboť tu bylo celkem teplo a odhodil jsem jí na svou postel, jež byla řádně ustlaná.