Inconceivable / Vkook

•27•

Jung-Kook

V ruce jsem žmoulal onen papírek, který jsem našel ležet na zemi a bezmyšlenkovitě jsem hleděl směrem k jeho posteli, která už dva dny zela prázdnotou. „Hej! Jung-Kooku vnímáš mě?" rozrušil mě z mých myšlenek Jin, když na mě promluvil a jemně do mě šťouchl. „Emm... ne, promiň. Co jsi tedy říkal?" optal jsem se ho znovu, jelikož jsem jeho slova předtím nevnímal. „Říkal jsem, jestli by, jsi mi to nemohl celý znovu zopakovat," požádal mě. „Však už jsem ti to celý jednou říkal," odpověděl jsem mu nechápavě. „No, spíše jsi to na mě celé vychrlil, hned co jsem přišel. Bylo to tak rychlé, že jsem to nestihla ani pobrat," objasnil mi. Povzdechl jsem si. „Dobře, tedy," řekl jsem nakonec, abych už nemusel poslouchat ty jeho kecy. „Jak už jsem říkal. V ten den jsem ho celý den neviděl. Neviděli ho vlastně ani jeho přátelé. Prostě to vypadalo, jakoby se propadl do země. Snažil jsem se ho všude najít, jenže nikde nebyl. Ani na mobil jsem se mu nemohl dovolat." řekl jsem a na chvilku jsem se odmlčel.

„Když jsem ho nemohl najít ani tady uvnitř budovy, tak jsem se vydal ven. Samozřejmě ani nikde venku nebyl, ale při tom, jak jsem ho hledal, jsem narazil na chodníku na malý papírek. Zprvu jsem si myslel, že je to jen obyčejný papírek, ale posléze jsem si na něm všiml jeho jména," přestal jsem žmoulat kus papírku a rozložil jsem ho tak, abych mu to mohl přečíst. „Tae mrzí mě naše nedorozumění, ale všechno ti vysvětlím, tak za mnou přijď prosím ven. Budu čekat za budovou univerzity, Jung-Kook," přečetl jsem mu, to co stálo na papírku a podal mu ho, aby se na něj mohl také podívat. „Jaké nedorozumění?" zeptal se mě Jin. „To není teď důležité. Prostě jsme se jen nepohodli. Důležité je to, že tohle vše měl Joong nejspíš naplánované. Tímto způsobem ho nejspíš vylákali ven... a pak ho unesli!" zdůraznil jsem Jinovi, aby pochopil vážnost toho, co se stalo, protože jsem měl dojem, že mu to stále nedochází.

„Ten večer mi pak ještě volal Joong. Oznámil mi, že to, co celou dobu hledám má on a že se prý o něj nemusím bát, že je v bezpečí. Prý se mu nic nestane, pokud udělám to, oč mně žádal. Nic víc mi pak už neřekl. Snažil jsem se mu pak ještě volat, ale nezvedal mi to," dořekl jsem a vzal jsem si od Jina papírek zpět k sobě. Kus papírku jsem opět začal žmoulat mezi prsty a pohled mi tak znovu sklouzl k jeho neustlané posteli. „Jsi v pohodě? Nikdy jsem tě takhle rozrušeného neviděl, tedy okrem..."„Jo, jsem! Nemusíš mít strach," ujistil jsem ho, i přestože to tak nebylo. „Jen bychom něco měli udělat!" řekl jsem mu důrazně, jelikož už mě přestávalo bavit, tu jen tak sedět a stále si jen o tom dokola povídat. „A co chceš jako dělat?" zeptal se mě nechápavě. „Cokoliv! Tae je bůhví kde a my tu jen tak sedíme!" zvedl jsem se z pohovky a začal jsem přecházet z jednoho rohu místnosti do druhého rohu, s domněním, že mě něco napadne.

„Fajn, jen se uklidni, něco vymyslíme!" snažil se zmírnit mé rozčílení. Jenomže já už neměl energii na jeho chytré žvásty, které nic nevyřeší, a proto jsem si na sebe oblékl svou bundu a vyndal z ní malý klíček od své krabičky. „Není třeba nic vymýšlet, ale konat Jine!" řekl jsem, mezitím co jsem vytáhl zpod postele svůj kufr, v kterém se nacházela má zbraň. „To je sice fajn, ale o tom, kde je Tae-hyung, nevíme vůbec nic." promluvil na mě, ale já jeho slova ignoroval. Z kufru jsem si vyndal svou dřevěnou krabičku a odemkl jí. Aniž bych si všímal Jinova pohledu, vytáhl jsem z krabičky svou zbraň a schoval si jí za lem kalhot. „Počkej! Kam chceš jít?" zeptal se mě, když si všiml, jak jsem si začal nazouvat boty. „Za Joongem! Nehodlám tu sedět jak pecka," pohlédl jsem na něj, jak stále v klidu sedí na pohovce. „Myslel jsem si, že mi pomůžeš, ale ty se k tomu očividně nemáš," „Jung-Kooku přestaň se takhle chovat! Však už je pozdě! Teď večer už stejně nic nevyřešíme," snažil se obhájit své chování.

„To mi je ukradený! Nehodlám už ztrácet čas!" bouchl jsem za sebou dveřmi a seběhl po schodech do přízemí, kde jsem vyšel hlavním vchodem ven na ulici. Zahleděl jsem se na projíždějící auta, kterých už tu takhle pozdě večer moc nejezdilo a snažil jsem se přemýšlet nad tím co podnikánu. Vlastně ani já sám jsem moc nevěděl, co bych měl pro Taeho záchranu udělat. Ale to, co jsem věděl, bylo to, abych svým ukvapeným závěrem tuhle celou situaci ještě víc nezhoršil. Jenže nemohl jsem, jen tak sedět na pohovce s vědomím, že je Tae někde v zajetí toho spratka Joonga. Sedl jsem si na lavičku, která byla hned před budovou, a znovu jsem se zahleděl na projíždějící auta. Myšlenkami jsem však byl jinde. „Tak jaký je tedy plán?" ozval se z ničeho nic Jinův hlas. Nevěřícně jsem na něj pohlédl, jelikož jsem nechtěl uvěřit tomu, že mě v tom přeci jen nenechá samotného.

„Plán není, ale musíme za Joongem," odpověděl jsem mu na jeho otázku. „Myslíš si, že je to dobrý nápad?" „A máš snad lepší?!" vyjekl jsem na něj hned, co to dořekl. „Nejen...Joong ti ho jen tak nevydá přeci," opět začal plácat ty své nesmysly, které jako bych já sám nevěděl. „Už dost keců! Jestli máš strach tak si tu klidně zůstaň! Ale já si pro Taeho dojdu!" křikl jsem na něj a vytáhl mu z kapsy, klíčky od jeho auta. „Hej, co děláš! Tak aspoň na mě počkej tedy!" okřikl mě, když jsem se s jeho klíčky rozeběhl k jeho autu. „Fajn! Pojedu s tebou, ale řídit budu já! Rád bych, aby auto zůstalo celé." znovu mě okřikl, když už jsem si chtěl sednout na místo řidiče. Nic jsem nenamítal a usedl jsem na místo spolujezdce. Naladil jsem nějakou rádiovou stanici a snažil se uklidnit své ustrašené myšlenky na Taeho. Doufal jsem v to, že se mu nic nestalo a ani nestane. Moc dobře jsem totiž věděl, jaký Joong dokáže být. „Co je ten Tae vůbec zač? Skoro nic jsi mi o něm neřekl," promluvil do ticha Jin po chvilce cesty.

„Je to snad pro jeho záchranu důležité?" zeptal jsem se ho, protože už mi začalo vadit, jak se pořád staral o nepodstatné věci kolem. „Nejen, za tu celou dobu, co tě znám, tak jsem nikdy neviděl, že by tě něco až tak moc vzalo, tedy okr-"„Okrem Ji-Mina!" dořekl jsem za něj a ještě dodal: „Nemusíš se bát vyslovit jeho jméno! Jasný?" Jin však už radši neodpověděl, věděl moc dobře, že tohle není to správné téma na rozhovor, a proto svou pozornost věnoval radši svému řízení. Mé myšlenky však zavanuli k Ji-Minovi. Při pomyšlení na něj, jsem si uvědomil, jak v moc podobné situaci se opět nacházím. Tentokrát jsem si však moc dobře uvědomoval nebezpečí toho dle všeho, a hlavně Joongova spolku. „Promiň, nechtěl jsem," promluvil na mě opět Jin po chvilce ticha. „V pohodě... ale radši dávej pozor, kudy jedeš, protože teď jsi to totiž přejel!" mávl jsem rukou směrem na místo, které minul. „Aby js- „Víš co? Radši už mlč!" přerušil jsem ho a flákl jsem s dveřmi od auta, když Jin konečně dojel na místo.

Jin mě zřejmě vzal za slovo a nic nenamítal. V klidu si zamkl své auto, mezitím co já už jsem si prozkoumával oplocení Joongova pozemku. Věděl jsem, že by nás Joong jen tak dovnitř nepustil, a proto jsme se tam museli dostat jinak. Jelikož jsem Joonga moc dobře znal, věděl jsem moc dobře, že nikdy moc svůj pozemek neměl dostatečně zabezpečený ze zadní strany. Proto jsem mávnul na Jina, aby si pospíšil. Dostali jsme se do zadní části pozemku, kde ho Joong neměl skoro vůbec zabezpečený. Proto jsme v klidu přelezli oplocení a dostali se k zadnímu východu budovy. Když jsem však do budovy otevřel dveře, rozléhalo se v ní ticho, jako by tu nikdo nebyl. Ve velké místnosti okrem velkého stolu a pár židli se nic nenacházelo. Na zemi se válel bordel, ale nikde nebylo ani živáčka. Byl jsem překvapený, protože jsem hned po otevření dveří čekal, alespoň Joongovi může.

Jenže zde to vypadalo, jakoby tu nikdo nikdy nebyl. Ale to byl nesmysl, protože jsem zde u Joonga už několikrát byl a věděl jsem až moc dobře, jak to u něj chodí. „Jung-Kooku? Myslíš si, že je to stále bezpečné?" šeptl mým směrem Jin „Možná bychom radši měli jít! Co když je to past!" opět šeptal Jin. Ignoroval jsem jeho slova a potichu jsem našlapoval, tak abych nás neprozradil. Stále totiž nebylo jasné, zda tu jsme sami nebo ne. Náhle se však ozvala hlasitá rána jakoby něco kovového a těžkého dopadlo na zem. Automatiky jsem šáhl po své pistoli, abych byl připraven jednat. Pohlédl na Jina, jestli to nebyl on, ale Jin stál bez hnutí na místě, tak jako předtím. Když jsem však, ale svůj pohled vrátil zpět před sebe, uviděl jsem tmavý obrys neznámé postavy. A tak jsem ihned zareagoval a namířil na onoho neznámého pistoli, připraven kdykoliv zasáhnout!