Inconceivable / Vkook

•43•

Jung-Kook

Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že se nacházím v bílé světlé místnosti a kolem mě jsou prázdné postele s bílým povlečením. Byl jsem tu úplně sám a místností se rozléhalo ticho. Už jsem si ani nepamatoval, jak jsem se sem ze sanitky dostal ani to, co vše se mnou dělali. Poslední, na co jsem si dokázal vzpomenout, bylo jen to, jak jsem jel sanitkou a strachoval se o Taeho. A teď tomu nebylo jinak. Vůbec jsem netušil, co s ním je, a hlavně kde je! A to bylo to, co mě ze všeho nejvíc trápilo. Chtěl jsem vědět, zda je v pořádku a jak je na tom. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, a tak mi to nedalo a po pár minutách jsem se zvedl a posadil na postel. V ten moment mým tělem projela taková bolest, že jsem měl co dělat, aby po mých tvářích nezačaly stékat slzy. Úplně jsem zapomněl, jak mě po nehodě nesnesitelně bolela hruď a teď tomu nebylo jinak. Krom toho jsem si všiml, že mám obvazem ovázané zápěstí a pár šrámů na obličeji mám zalepené náplastí. Také jsem si všiml, že mám v předloktí ruky kanylu. To vše mě však neodradilo od toho, abych zjistil něco víc o Tae-Hyungovi.

Nakonec jsem se přemohl a přes bolest na hrudi vstal z postele. Nedošlo mi však, že mám v ruce pořád zavedenou tu kanylu, a tak jsem jí z ruky bezmyšlenkovitě vytrhl. Nazul jsem si pantofle, které byly u postele a vyšel z pokoje na chodbu. Všude bylo ticho a nikde nikdo nebyl. Zavřel jsem za sebou dveře a vydal se po chodbě rovně. Cestou jsem nikoho nepotkal a všude vládlo to stejné ticho. Až když jsem přešel do rozlehlejší části nemocnice, potkal jsem pár lidí v bílých hábitech. Divně se na mě dívali, avšak ani jeden z nich mi nic neřekl. Když jsem pak došel až do části nemocnice, kde bylo velkým nápisem napsáno recepce, přišoural jsem se pomalým krokem k paní, která byla zřejmě recepční sestra. „Co tu děláte? Neměl byste být na pokoji?" vyhrkla, když svůj pohled odvrátila od nějakých papírů, v kterých se přehrabovala. „No... j-já jsem se chtěl jen zeptat... kde leží Kim Tae-Hyung," vysvětlil jsem postarší paní v bílém plášti. Na ta mě však jen nepříjemně hleděla se svraštělým obočím. „A vy jste kdo?" „Já-á jsem Jeon Jung-Kook... jsem jeho... přítel," vypadlo ze mě nakonec i když jsem si tím nebyl moc jistý. Nebylo to však teď jedno. „Je mi líto, ale informace mohu sdělit pouze rodinným příslušníkům. A teď by ho stejně nikdo neměl navštěvovat," řekla nepříjemným tónem.

„Ale... já jsem jeho přítel! Byl jsem s ním u té nehody! Musím ho vidět. Musím vědět, jak mu je!" vyhrkl jsem rozčíleně, jelikož jsem nechtěl přijmout fakt, že Taeho neuvidím a nebudu vědět, jak je na tom. „Jak říkám. Nemohu vám o něm sdělovat žádné informace ani vás za ním pustit," řekla zvýšeným tónem. „A teď byste se měl vrátit na pokoj. Neměl byste se sám potulovat po nemocnici!" dodala ve snaze mě odtud vyhnat pryč. „No dobrá..." řekl jsem nakonec sklesle. Chtěl jsem se už obrátit a jít zpět na pokoj, když v tom jsem se zasekl a obrátil se zpět na sestru. „Mohl bych si alespoň zavolat?" odvážil jsem se jí zeptat ještě, než jsem odešel. Ona se na mě opět podívala se svraštělým obočím. „Támhle máte telefon," ukázala směrem na druhou stranu pultu, kde ležel pevný telefon. „Děkuji," zamumlal jsem a došoural jsem se k telefonu, abych mohl zavolat Jinovi. Přeci jen vůbec nevěděl, co se stalo a my jsme dávno už měli být u něho doma. Jenže nebyli. Oba dva jsme byli tady v nemocnici. S povzdechem jsem uchopil sluchátko telefonu a na číselníku vymačkal jeho číslo. Po chvilce se ozvalo slabé tůtání a já nervózně čekal, kdy to zvedne.

„Jine..." promluvil jsem, jakmile mi to zvedl. „Tak kde jste? Už tu na vás čekáme!" řekl Jin mírně naštvaným tónem v hlase. Já jsem však nebyl schopen nic říct. Slzy mi začaly smáčet tváře a v telefonním sluchátku se ozývalo hrobové ticho. „Stalo se snad něco?" promluvil nakonec, když mu zřejmě došlo, že něco není v pohodě. "My-y jsme v ne-emocnici..." vykoktal jsem ze sebe snažíc se ještě víc nebrečet. „Cože? V nemocnici!?" zopakoval po mně udiveně, jakoby tomu nechtěl uvěřit. „V nemocnici? Co?! Co se stalo?" zaslechl jsem v pozadí vystrašeného Yoon-Giho, který zřejmě celý náš rozhovor slyšel. „Měli jsme a-auton-nehodu... a Tae... on... není na tom moc dobře," hned co jsem to dořekl, ihned jsem se rozbrečel naplno a v telefonu se ozývaly jen mé vzlyky. „Hned za tebou přijedu," vyhrkl bezmyšlenkovitě Jin. „Ne... je už pozdě... nepustí tě sem. Navíc mně nic není," snažil jsem se mu vysvětlit, jelikož jsem nebyl připravený na to se s ním vidět. Nebyl jsem připravený se vidět vůbec s nikým. Chtěl jsem být sám... anebo s Tae-Hyungem. „Už musím jít," řekl jsem, když jsem si všiml zvláštního pohledu té zdravotní sestry. Jin však ještě něco do telefonu zamručel, ale to já už jsem neslyšel, jelikož jsem zavěsil.

Slzy, které mi stále stékaly po tvářích, jsem si setřel rukávem bílé nemocniční košile, nemohl jsem totiž nemyslet na bezvládné Taeho tělo a na jeho prázdnou tvář. Nakonec mi nezbývalo nic jiného než se uklidnit a otočit se k odchodu. Zdravotní sestra na recepci mě s pokrčeným obočím a zvláštním pohledem sledovala a já se jen se sklopenými pohledem v bačkorách šoural zpět do svého pokoje. Divil jsem se, že mě zdravotní sestra víc neseřvala, že jsem se tu jen tak potloukal sám a opustil svůj pokoj. Avšak nestěžoval jsem si. Přeci jen jsem nestal o další potíže a další její vyčítavé pohledy. Už takhle jsem se cítil jako největší hlupák. Stejnými chodbami jsem se pak šoural zpět do svého pokoje. Nikde nikdo nebyl a nemocnicí se rozléhalo jen nepříjemné ticho. Poté, co jsem se vrátil na pokoj, jsem si lehl zpět do postele a zahleděl jsem se na bílý strop. Než jsem se však stihl myšlenkami vrátit k Tae-Hyungovi otevřeli se dveře pokoje. Pohled jsem odvrátil od bílého stropu ke dveřím, kde stála zdravotní sestra. Nebyla to však ta stejná jako na recepci. Tahle měla dlouhé tmavé vlasy a vypadala o několik let mladší.

„Omlouvám se, zda jsem vás vyrušila. Přišla jsem vás jen zkontrolovat," řekla, jakmile za sebou zavřela dveře. Nic jsem jí na to neřekl a jen se převrátil na bok, i přestože mě tak moje hruď bolela o dost víc. Ona bez dalších slov přešla od dveří blíž ke mně a zahleděla se na kapačku vedle mě, do které párkrát prsty jemně ťukla. Pak jí však pohled sjel na hadičku, kterou se obsah sáčku zavěšený na vysokém stojanu měl dostávat až do mého těla. Jenže to bych si nesměl kanylu z ruky vyrvat. „To vy jste si to z ruky vytrhl? To nesmíte!" pokárala mě. „Byl jste snad někde?" optala se mě, když kanylu sebrala ze země. „Emm... na záchodě," zalhal jsem jí, jelikož jsem netušil, co jí říct. „Příště musíte jí i s tím!" řekla přísně, když se snažila napravit to, co jsem zpackal.

„Mohu pro vás ještě něco udělat?" optala se mě s vřelým úsměvem zdravotní sestra, jež se chystala k odchodu. „Ne... teda možná jen..." řekl jsem váhavě a zdravotní sestra jen tázavě nadzvedla obočí. „Mohu vědět, jak je na tom Kim Tae-Hyung... byl jsem s ním při té nehodě," vypadlo ze mě na konec to, co jsem celou tu dobu chtěl vědět ze všeho nejvíc a na čem mi i zároveň v tenhle moment nejvíc záleželo. Nic jsem nechtěl vědět víc než to, jak je na tom. „Ano, vím... Sice bych vám to neměla sdělovat, ale momentálně leží na oddělení jednotky intenzivní péče. Utrpěl vážné poranění hlavy, ale také pár méně vážných úrazů jako je otevřená zlomenina nohy a pár odřenin. Momentálně je teď stále v kómatu. Doktoři však dělají vše proto, aby se probral," odpověděla mi a já se tak konečně dozvěděl, jak na tom Tae je. Informace, které mi sdělila mě, však vůbec neuklidnily tak jsem čekal, ale alespoň jsem se konečně dozvěděl, jak je na tom. A i přestože mě fakt toho, že je stále bezvědomí neuklidňoval, nežil jsem teď alespoň v nevědomí.

„Uzdraví se brzy?" snažil jsem se nalézt otázku, jejíž odpověď by mě aspoň trochu uklidnila. „S největší pravděpodobností ano. Nemějte strach," mrkla na mě s milým úsměvem. A i přestože jsem měl dojem, že to říká jen tak, byl jsem za její pozitivní slova rád. Byl jsem o něco klidnější než před malou chvilkou. „Jste jeho přítel, že?" zeptala se sestra, která stále stala vedle mě postele, jako by mi snad ještě s něčím chtěla pomoct. „Hmm..." kývl jsem se zamručením i přestože jsem nevěděl, zda tomu tak stále je. „Myslela jsem si to," usmála se a já na své paží ucítil její dlaň. „Brzy se probudí a vše bude zase při starém. Ale teď byste už měl jít spát, je už pozdě a vám by odpočinek jen prospěl," řekla hned poté, co párkrát na utěšenou svou dlaní přejela po mé paži. Nic jsem ji na to neřekl a jen souhlasně přikývl. Zdravotní sestra si ještě zkontrolovala kanylu v mé ruce a pak s milým úsměvem opustila pokoj. „Snad máte pravdu..." zamumlal jsem si sám pro sebe myšlenkami stále u jejich slov o Tae-Hyungovi. Tak moc jsem chtěl věřit tomu, že se vše vrátí do starých kolejí.

Hned jakmile zdravotní sestra opustila pokoj, opět tu bylo to trýznivé ticho a mně se mou hlavou už opět začaly prohánět ty stejné pochybné myšlenky jako tuhle v sanitce. Už opět jsem myslel na to, zda jsem té nehodě přeci jen nějak nemohl zabránit anebo udělat pro Tae-Hyunga něco víc. Také jsem furt nemohl přestat myslet na to, kde se tam vzali Joongovi parchanti a jak nás našli. Nechápal jsem to a o to víc mě to štvalo! Nejhorší uvědomění na tom celé bylo to, že kdybych na té benzínce tak dlouho nehledal Taeho a hned se rozhodl vyjet hledat černé auto, které jsem si myslel, že ho uneslo, nemuselo se tohle celé stát. Ono vlastně kdybych Tae-Hyunga do toho dle celého nezatáhl... Věděl jsem, že je to má chyba a že to kvůli mně byl teď Tae tady v nemocnici. Stále jsem však nechápal, proč k zrovna k němu musel být osud tak krutý... jestli si někdo zasloužil být teď bezvědomí, byl jsem to já a ne Tae-Hyung! To já jsem měl být teď na jeho místě... on si tohle nezasloužil.