Inconceivable / Vkook

•57•

Jung-Kook

Skutečně už byly Vánoce a já jsem si to přes všechny ty věci kolem ani neuvědomil. Jak bych taky mohl, když moji hlavu zaneprázdnily úplně jiné věci, jež se v posledních dnech staly. Takže na nějaké Vánoce jsem úplně zapomněl a na dárky jsem zapomněl už úplně. Stejně jsem je neměl ani komu dát. S Jinem jsme na sebe byli naštvání, hlavně tedy já na něho a Tae... ten nejspíš o mou přítomnost vůbec ani nestojí. Takže nebylo ani komu dát ony dárky. Bylo tedy úplně jedno, že jsem na tohle všechno zapomněl, jelikož ani na jedné z těchto věcí vůbec nezáleželo! Taky tyhle Vánoce jsou ty... kdy tu není Ji-Min, který byl ještě před rokem jeden z mým nejbližších kamarádů a Vánoce jsem strávil u něho doma společně s jeho matkou. Avšak tohle teď bylo minulostí a já jsem se tak snažil z hlavy vytěsnit šťastné vzpomínky na minulé Vánoce, které mě dělaly každou minutou smutnějším.

Byl už večer, když jsem se rozhodl, že vypadnu z pokoje, abych se tu v téhle malé místnosti nezbláznil. Hodil jsem proto na sebe teplou bundu a vydal jsem se ven, kde celý den popadával sníh. Takže když jsem vyšel ven z budovy vyskytl se mi pohled na zasněžený Seoul plný barevných světýlek, které takhle večer krásně svítily. Bylo to moc pěkné, až mě zamrzelo, že tu se mnou není Tae-Hyung, protože jsem moc dobře věděl, že by se mu to taky líbilo. A vidět jeho jiskřičky v očích bylo to, co jsem si teď přál nejvíc, tak jako sdílet upřímnou radost a lásku, která mi tak moc chyběla! Posmutněl jsem, když jsem si v tu chvíli uvědomil, že se mi zrovna takhle věc splnit nemůže, rozhodně ne teď a tady. Protože to bylo prostě nemožné! Já jsem byl tady v Seoulu a Tae-Hyung někde v Deagu. Takže jsem za ním ani nemohl zajít a omluvit se mu, či mu alespoň popřát krásné Vánoce. Jenže já jsem nemohl nic...

Věděl jsem, že je zbytečné se tím trápit, ale ať už jsem chtěl sebe víc, šlo to velmi obtížně! Snažil jsem proto svoji hlavu zaměstnávat něčím jiným, a proto jsem pohledem zkoumal vánoční výzdobu na domech nebo jsem se soustředil, abych šlapal tam, kde je sníh ještě nepošlapaný, tak abych za sebou zanechával své stopy. Připadal jsem si v tu chvíli jako dítě, avšak jako dítě jsem se necítil. Protože každému dítěti v tento den zářily oči štěstím a na tváři se jim tvořil zubatý úsměv, což mě se rozhodně netvořil. Spíš naopak, měl jsem co dělat, abych zadržel slzy, které byly rozhodnuté, že mi smáčí mé zmrzlé tváře. A taky se tak pak stalo. Když jsem si v parku sedl na jednu z laviček a všiml jsem si dvou mladých kluků, jenž společně kráčeli po zasněženém chodníčku až do kavárny, kam oba dva zapadli. V tu chvíli, když jsem je tam viděl, slzy už naplno smáčely mé tváře. Ti dva mi totiž připomněli mě a Tae-Hyunga a hlavně to, jak bychom si i my dva mohly tento den užívat a zažít tak spoustu krásných momentů.

A tak jsem tam jako hlupák seděl v té zimě úplně sám a brečel jsem, jako malé dítě, které nedostalo onen dárek, který si přálo. Mezi zoufalými vzlyky jsem jen doufal, že Tae-Hyung prožívá krásné Vánoce se svou rodinou a nic ho netrápí, tak jako mě, protože jsem rozhodně nechtěl, aby se cítil stejně tak jako já teď. Byl jsem ze všeho zoufalý a litoval jsem každičké věci, kterou jsem provedl, protože má touha po Tae-Hyungovi návratu byla víc než větší. Dělal jsem však proto něco? Ne! Jenomže co jsem měl udělat? Však ani nevím, kde Tae-Hyung přesně bydlí a klepat na všechny dveře domů v Daegu přeci není možnost. Byl jsem z toho zoufalý a nevěděl jsem co si počít! Na náladě mi nepřidalo ani to, když jsem si uvědomil, co se málem kvůli mně stálo Yoon-Gimu. Mé veškeré výčitky byly ještě mnohem krát větší! Avšak patřilo mi to! A za to všechno, co jsem provedl jsem si to zatraceně zasloužil...

„Neruším?" vyrušil mě z mého fňukání něčí hlas a já jsem okamžitě zvedl svou hlavu od svých nohou k dotyčné osobě, která stála přímo přede mnou. Byl to mladý mladík s hnědými vlasy a vypadal, jako ten, který ještě před chvilkou zavítal do protější kavárny a taky, že to i on nejspíš byl. Netušil jsem však, co po mně chce, a tak jsem místo odpovědi zamručel. „Omlouvám se, pokud tě ruším, ale donesl jsem ti horkou čokoládu na zahřátí," řekl mile a natáhl ke mně ruku s bílím kelímkem, kde se nejspíš nacházela ona zmíněná čokoláda. „A taky na hezčí den," pousmál se a onen kelímek s horkou čokoládou mi vrazil do ruky. „Tak šťastné a veselé Vánoce," řekl ještě a pak už odešel pryč. Nejspíš za svým kamarádem nebo přítelem, který na něj čekal opodál. Já jsem byl z celé situace úplně mimo, a tak jsem koukal směrem, kterým mladík odešel jako blbec a snažil jsem se pobrat to, co se právě stalo. Opravdu mi přinesl čokoládu? Nedokázal jsem uvěřit, že mi jen tak někdo cizí přinesl horkou čokoládu.