Inconceivable / Vkook

•34•

Tae-hyung

Stále jsem ležel na zemi schoulený v klubíčku. Yoon-Giho paže byly ovinuty kolem mého těla a snažili se ho jemnými doteky utišit. Mé vzlyky už sice utichly a slzy už přestaly smáčet mé tváře, ale to ovšem nijak neznamenalo, že by bolest v srdci ustála. Neustála. Byla stále stejná. Stejně tak intenzivní a trýznivá. Nemohl jsem dostat z hlavy Yoon-Giho slova nebo jsem si je spíš nechtěl připustit. Pořád mi to přeci jen přišlo všechno nesmyslné a hlavně nepředstavitelné. Když jsem se nad tím vším přeci jen ale zamyslel, tak i přestože jsem tomu z jedné části stále věřit nechtěl, tak z té druhé mi to však nepřišlo zas tak nereálné. Přeci jen, když jsem si vzpomněl na moment, kdy Jung-Kook objevil mou fotografii s Ji-Minem, bylo mi jasné, že mi po celou tu dobu lhal. Kdo by ale nelhal, že? Každý by lhal kdyby... Tohle byl důvod, který mě přeci jen přesvědčoval Yoon-Gimu věřit. 

Kdyby přeci Jung-Kook neudělal to, co Yoon-gi tvrdil, tak by mi přeci nelhal o tom, že Ji-Mina zná. Nebo ano? Samozřejmě, že ne! Akorát jsem si nalhávat hlouposti, jenže nechtěl jsem si to prostě připustit. Nechtěl jsem si připustit, že jsem některé krásné chvilky prožil... s vrahem? A že jsem ho miloval! Taky jsem si nechtěl připustit, že jsem celou tu dobu žil v domnění, že to celé byla jen hloupá nehoda, a že Ji-Min měl jen smůlu, jenže... Nebylo tomu tak. Nechápal jsem, jak o tomhle celou dobu mohl Yoon-Gi vědět a nic neříct! Nejenže to celou dobu před námi tajil, ale taky... Co se vlastně dělo pak? Po tom, co Yoon-Gi viděl Jung-Kooka nad Ji-Minovím tělem. „Yoon-Gi?" promluvil jsem do ticha a pomalu se vymanil z jeho objetí. „Hmm?" zamručel mezím, co jsem se zády opřel o chladnou zeď. „Co se vlastně dělo pak?" optal jsem se ho na otázku, která se mi před chvilkou vynořila v mé hlavě. „Kdy pak?" zeptal se nechápavě. „Po tom, co jsi... viděl Jung-Kooka," objasnil jsem mu, co jsem měl přesně na mysli.

„Odjel jsem pryč," řekl skoro neslyšně, jakoby snad nechtěl, abych jeho slova slyšel. „Pryč?! Proč? Proč jsi třeba něco neudělal? Však jsi moh-" „Mohl co?" přerušil mě, aniž by tušil, co jsem chtěl říct. „Něco udělat! Třeba by Ji-Min teď žil!" vyčetl jsem mu naštvaně. Přeci jen se o vůbec nic nepokusil. Nechápal jsem to! „Měl jsem strach Tae! Aaa..." „A co?!" pobídl jsem ho, jenže z Yoon-Giho strany se mi žádné odpovědi nedostalo. Nastalo hrobové ticho. V místnosti pořad vládla černočerná tma, takže jsem ani nemohl z Yoon-Giho obličeje vyčíst, co se mu honí hlavou. „Myslel jsem, že jsi říkal, že jsi ho miloval, tak jak jsi mohl... jak jsi ho tam mohl jen, tak nechat?... Nechápu nic z toho Yoon-Gi! Proč jsi nám to vše vůbec tajil! Nechápu to!" křikl jsem na něj. Nechtěl jsem na něj být zlý, jen už jsem opět přestával všemu rozumět. Měl jsem v hlavě takový šílený zmatek. Nic jsem prostě nechápal a ani už chápat nechtěl! 

Bylo to všechno tak nesmyslné. Nechtěl jsem, nic z to přijmout. Nechtěl jsem! Ale nejspíš jsem musel. Už se tak stalo a nedalo se už s ničím nic dělat. Už to nešlo změnit. „Co to tady je sakra za hluk!" rozlítli se nečekaně do místnosti dveře s hlasitým křikem. Uprostřed nich stál Joong s naštvaným výrazem. Vlasy měl neupravené a rozčepýřené do všech stran. Na sobě měl volnou mikinu s tmavými tepláky a v ruce držel zbraň. Vypadal jinak než vždy. „Co se tu sakra děje! Svým hlukem jste mě probudili!" rozezněl se jeho rozčilený hlas po celé místnosti. „Vážně už mě štvete! Hlavně ty!" namířil na mě svou zbraní. Při pohledu na zbraň, která byla namířená přímo do mého obličeje, se mi strachem sevřelo srdce a tělo se mi zachvělo. „Jste mi jen na obtíž! Takhle jsem si to nepředstavoval! Ten zmetek Jungkook už měl dávno udělat to, oč jsem ho žádal."

„Ale zřejmě mu jsi asi jedno!" namířil opět zbraní na mě a několikrát se uchechtl. Tentokrát však na mě dlouho nemířil. Zbraň sklonil stranou a popošel ke mně blíž. „Taková krásná tvářička a on si jí vůbec neváží," popadl zhurta můj obličej do své dlaně a konečky prstů přejel hrubě po mé kůži. Měl jsem chuť jeho ruku z mého obličeje odstrčit pryč, ale můj strach byl mnohem větší, než má nechuť k jeho osobě. Pořád jsem nemohl zapomenout na to, jak svíral mé hrdlo a já sotva mohl dýchat. Už jsem to znovu nechtěl zažít, a proto jsem ho nedobrovolně nechal sahat na mou tvář. Když konečky prstů sjel z mého obličeje k mému krku, znovu jsem se strachem zachvěl. Byl to nepříjemný pocit opět cítit jeho prsty na mém krku. „Je mi líto, co jsem ti provedl, ale byl jsi neposlušný." „Nech ho bý-" snažil se ho ode mne Yoon-Gi odtáhnout, jenže to se Joongovi nelíbilo a silně se po něm ohnal svou zbraní. 

Yoon-Gi však jeho úderu nestihl uhnout a dostal tak hlavní zbraně do spánku. Zapotácel se, ale i tak jeho hrubou ránu ustál. Z místa úderu mu jen stékaly malinké kapičky krve. „Tobě to zřejmě minule nestačilo, že?" tentokrát namířil zbraň na Yoon-Giho a přiblížil se s ní až k jeho hlavě. Yoon-Gi vypadal malátně, ale i přesto se mu dokázal nepřetržitě dívat do očí. Tiskl si prsty poraněné místo a nepřestával se mu dívat bez úhybu do očí. Z ničeho nic Joong od jeho hlavy zbraň odvrátil a pohlédl mým směrem. Zbraň namířil na mě, ale hned na to jí zase namířil na Yoon-Giho. Nakonec jí však sklonil úplně k zemi. „Na tohle už nemám nervy! Svažte je!" přikázal dvěma mužům, kteří stáli mezi dveřmi. Ti hned jeho rozkaz uposlechli a rozešli se naším směrem. Neměl jsem tušení, co měl teď Joong s námi v plánu, ale jen jsem doufal v co nejmíň hrozivou možnost.