Inconceivable / Vkook

•68•

Tae-Hyung

Od doby, co mi Kookie povyprávěl o tom, jak to kdysi bylo a od chvíle, kdy domů už dorazili mý sourozenci a moje máma, uběhlo už několik hodin. Kookieho jsem seznámil jak s mojí sestrou, bratrem, tak i s mojí mamou, která byla ráda, že může potkat mého... kamaráda, kterého ještě nezná. Všichni jsme společně povečeřeli a já jsem Kookiemu nabídl ať tu u nás přespí, protože už bylo velmi pozdě a s největší pravděpodobností mi už ani zpět do Seolu nejel ani žádný vlak. Muselo už být velmi pozdě večer a já jsem nemohl stále spát, a tak jsem jen ležel v posteli a přemýšlel o tom všem co mi Jung-Kook řekl a vlastně nad vším co se dnes událo. A přesto všechno i to, jak byl dnešní den nejen psychiky, ale i fyzicky náročný, jsem nemohl usnout a všechno mi to stále vrtalo hlavou. Bylo pro mě především nejtěžší přijmout fakt, že jsem byl celou tu dobu úplně zaslepený a hloupý... a ubližoval tak Kookiemu, který už to tak neměl vůbec jednoduché. Kromě toho jsem se stále bál svých nočních můr, které jsem měl ohledně Joonga, takže bylo pro mě často složité vůbec usnout.

A po dnešním dny jsem se bál víc než kdy jindy. Dost mě rozptylovalo o tom všem přemýšlet, a tak jsem stal z postele a přešel jsem až ke dveřím pokoje, které jsem otevřel, abych se pak mohl po schodech vydat dolů do kuchyně. Když jsem však za sebou zavíral dveře od mého pokoje, zarazil jsem se, když jsem se pod dveřmi pokoje pro hosty, kde spal Jung-Kook, viděl prosvítat světlo. Vlastně jsem ani nějak nevěděl, proč jsem nechal spát Kookieho samotného v pokoji pro hosty. Chvilku jsem se ještě koukal ke dveřím, kde byl Kookie a přemýšlel nad tím, že zřejmě i on nemůže spát, pak jsem si však ze sebe setřásl všechny další úvahy a vydal jsem se potmě dolů do kuchyně, kde už jsem si ale rozsvítil. Ze skříňky jsem si vyndal hrneček, abych si udělal kakao, jako vždy když nemohu spát... Když už jsem chtěl zavřít skříňku s hrnečky zaseknul jsem se a vyndal jsem ještě jeden hrneček a pak jsem se už pustil do přípravy kakaa. Poté co byly oba dva hrnky plné lahodného horného kakaa, vydal jsem se po schodech opět nahoru.

Nešel jsem však do svého pokoje, ale šel jsem až ke dveřím Kookieho dočasného pokoje, kde to stále vypadalo, že se v něm svítí. Když jsem si jeden z hrnků položil na komodu vedle dveří, zlehka jsem na dveře zaťukal. Avšak zpoza dveří jsem žádný hlas nezaznamenal, a tak jsem si pomyslel, že už nejspíš spí. Než jsem se však stihl otočit k odchodu, dveře od jeho pokoje se otevřely a v nich nestál nikdo jiný než on. S rozcuchanými vlasy do všech stran a s nechápavým výrazem na mě hleděl, co tu tak pozdě večer dělám. „Děje se něco?" otázal se mě stále na mě zkoumavě hledíc. „Nemůžu spát a podle světla z tvého pokoje jsem myslel, že ani ty ne..." řekl jsem. „Jo, ani já nemůžu usnout." „Tak jsem ti přinesl teplé kakao," nazdvihl jsem hrneček o onou tekutinou, „mě vždy pomůže lepe usnout, " dodal jsem pro vysvětlitelnou a mírně jsem se na něj pousmál. „Můžu dál?" otázal jsem se ho, když jsme tam oba dva jen tak stáli a beze slov na sebe hleděli. „Jo jasný," přikývl a pustil mě dovnitř, kde jsem se usadil na jeho postel, jenž jsem mu na dnešní noc přiřadil a hned co si vedle mě sedl, jsem mu podal hrnek s kakaem.

Chvilku jsme oba dva jen mlčky usrkávali teplý nápoj z našich hrnečků, než Kookie položil hrnek na noční stoleček a zkoumavě se na mě zahleděl. „Jak to, že nemůžeš spát?" otázal se mě. „Nějak mě to nutí nad vším, co jsi mi dnes řekl přemýšlet," řekl jsem mu popravdě a usrkl jsem si teplého kakaa. „To i mě po dnešním celém dní nejde usnout," povzdechl si, a tak jako já se napil pár doušků teplé tekutiny z hrnečku. Po našem vzájemném svěření se, proč nám nejde usnout jsme oba dva mlčky popíjeli kakao a zamyšleně hleděli do hrnečků. „Vlastně se i bojím usnout," řekl jsem a pohlédl na Jung-Kooka, který zvedl pohled od hrnečku a něco se na mě zahleděl. „Jak to?" otázal se mě starostově. „Poslední dobou mívám noční můry," řekl jsem a sklopil jsem svůj pohled k hrnečku, jako bych se za to snad styděl. „O Joongovi..." dodal jsem a pohled měl stále sklopeny dolů a střídavě hleděl na své nohy a hrnek.