Inconceivable / Vkook

•1•

Tae-Hyung

Už bylo půl hodiny od západu slunce a já tu pořád seděl, i přesto že mě dřevěné poleno, na které jsem seděl, tlačilo do zadku. Neměl jsem pomyšlení se vrátit zpět na party. Byl předposlední den letních prázdnin, a tak byla uspořádána tato party studentů, před zahájením nového školního roku a před návratem studentů na své studentské koleje, kde se pak budeme muset celé dva semestry věnovat učení. Na party jsem však vůbec neměl náladu. Byl jsem tu jen kvůli svým přátelům, kteří mě k tomu přemluvili. Měli pocit, ale to vlastně i já, že zapomenu na své dosavadní myšlenky a trochu se odreaguji, ale i přes pár skleniček Soju jsem takový pocit rozhodně neměl. Myšlenkami jsem byl úplně mimo svoji realitu, jelikož jsem nedokázal přestat myslet na bezmocný pocit samoty. A to i přestože jsem měl kolem sebe své přátele a hromadu studentů od nás ze školy, tak jsem se tohoto pocitu nedokázal zbavit, a to i když jsem sebe víc chtěl.

Když mě opět popadla tíživá bolest na srdci, zhluboka jsem se se nadechl. Zakroutil jsem nad tím hlavou a pohlédl do dálky mezi stromy. Zaujatě jsem hleděl na koruny stromů, jejíž barva zelených listů, začínala pomalu, ale jistě žloutnout. Z mých myšlenek mě však vytrhl praskavý zvuk. Ohlédl jsem se za sebe a v dálce jsem zahlédl blížící se postavu. Po chvilce jsem poznal, že je to Nam-Joona a tak jsem si v klidu oddychl. Zprvu mě onen zvláštní zvuk opravdu vyděsil. „V pohodě?" přisedl si vedle mě a podal mi lahev se Soju. Nemusel jsem nic říkat, aby pochopil, že se cítím mizerně. Nam-Joon byl o ročník výš a seznámil jsem se s ním, tak jako i s ostatními svými přáteli, díky Ji-Minovi. Nesnášel jsem seznamování s novými lidmi, a proto jsem byl rád, že mě Jimin s nimi seznámil. Nedokázal jsem si představit, že by můj pocit samoty mohl být klidně i větší, kdyby mi teď nebyli nablízku mý přátelé.

„Všichni jsme na tom stejně," rozptýlil opět mé myšlenky a poplácal mě po zádech s tím, že to bude dobré. Nezmohl jsem se na nic víc než mu souhlasně přikývnout. Věděl jsem, že to je pro nás všechny těžké nejen pro mě, a dokonce jsem věděl, že to časem bude všechno mnohem míň bolet... nebo v to jsem aspoň doufal. Zatím jsem měl pocit, že je to spíš jen o zvyku a o přijetí celé té tíživé bolesti. „Časem to přejde. Proto tomu musíme dát víc času," řekl jakoby mi snad četl myšlenky a loknul si pár doušku Sóju z láhve. Věděl jsem, že má pravdu, tak jako skoro vždy, ale jsem jeho slovům moc věřit nechtěl. Neboť jsem moc dobře na sobě cítil, že se za ty dva měsíce žádná změna neodehrála. I přestože jsem se všech těchhle bezmocných pocitu chtěl zbavit, tak to vždy bylo úplně marné. Na druhou jsem vlastně stranu ani nechtěl, aby tohle všechno zmizelo. Nechtěl jsem, aby mě úplně opustil. Takhle byl se mnou aspoň v myšlenkách.

„Tae-Hyungu! Nam-Joone!" zakřičel někdo z dálky. Společně s Nam-Joonem jsem se ohlédl za sebe a zahlédl jsem vpovzdálí dvě siluety dvou postav. „To bude asi Yoon-Gi a Ho-Seok, už mě nejspíš shánějí," podotkl a zvedl se k odchodu. „Jestli budeš chtít tak za námi přijď," řekl mi ještě předtím, než se otočil k odchodu. Já jsem na něj jen přikývl a mávl jsem mu na rozloučenou. Nam-Joon se usmál a odešel směrem k těm dvou, kteří společně čekali na kraji cesty. Od Nam-Joonova odchodu jsem tam seděl ještě hodinu, pak jsem se však zvedl a vrátil zpět na party, která byla stále ještě nekončila. Vlastně jsem se na party vrátil jen kvůli chladu, jenž mě venku přepadl a dalším douškám alkoholu. Stejně jsem tam moc dlouho nepobyl asi jen půl hodinky a hned na o jsem se rozloučil s mými přáteli, kteří se rozhodli zůstat o něco déle než já. Já už jsem to totiž měl plné zuby, a tak jsem si objednal taxi, abych mě už odvezl domů.

Teď jsem už díky bohu seděl ve svém autě a byl vděčný, že už nemusím jet dalším zatuchlým taxíkem, tak jako včera večer. Bylo už k večeru, když jsem zrovna projížděl centem Seolu a zapomínal na včerejší party. Ono vlastně nebylo na nic moc vzpomínat, jelikož jsem byl většinu času myšlenkami mimo. Tak jako vlastně teď, a tak nebylo divu, že jsem málem přejel nějako paní na přechodě. Když jsem po pár kilometrech zahlédl z okýnka vysokou budovu školních kolejích, vjel jsem autem na místní parkoviště, kde jsem zaparkoval. Po jeho zaparkování jsem i se svými kufry došel dovnitř do budovy a vyjel výtahem do předposledního patra, kde jsem po výstupu z výtahu zahnul doprava a šel do svého pokoje číslo 136. Hned při vstupu do pokoje se mi vyskytl pohled na prázdnou půlku pokoje. Tím se mi do očí nahrnuly slzy, které jsem, ale rychlým zamrkáním zahnal. Otočil jsem se ke druhé půlce pokoje, která patřila mně a která taky vypadala mnohem mít zabydleně.

Odhodil jsem všechny svoje věci na zem a posadil jsem se na postel. Znovu jsem se rozhlédl po prázdné půlce pokoje a nešťastně jsem povzdechl. Věděl jsem, že bych to měl hodit za hlavu a nemyslet na to, ale bylo to pro mě opravdu těžké nemyslet na svého dlouholetého kamaráda, jenž už tu se mnou... s námi není. Nechtěl jsem na to už myslet a jelikož už se začalo stmívat, rozhodl jsem se, že si dám sprchu. Věděl jsem totiž, že ta mi pomůže se uklidnit a také po celém dni i trochu víc zrelaxovat. Když už jsem byl téměř vysprchovaný, zaslechl jsem hlasité klepání na dveře. Neměl jsem sebemenší tušení, kdo by to mohl být. Napadli mě jen mí přátelé, kteří už také dorazili na své pokoje, a tak jsem si kolem pasu zamotal ručník a běžel jsem rychle otevřít dveře. Ale místo mých přátel se přede mnou zjevila tvář úplně cizího člověka, kterého jsem nikdy v životě neviděl.

Při pohledu na něj, jsem si jako první všiml jeho tmavě hnědých vlasů, které mu kvůli jeho délce padali do očí. Jeho oči se mohly na první moment zdát obyčejně hnědé, ale byly spíše jako tmavá hořká čokoláda. Při povšimnutí si, že vedle něj stál velký černý kufr, jsem se zamračil. A doufal v to, že je to jen ztracený nováček, který potřebuje pomoc. „Potřebuješ něco?" zeptal jsem se, abych konečně zjistil, kvůli čemu mi narušil mojí večerní sprchu. „Prý mám být tvůj nový spolubydlící," řekl hlubokým hlasem a podal mi jakýsi papír. „To musí být nějaký omyl, ne?" Znovu jsem na něj pohlédl a nevěřícně zamrkal. „Jak vidíš, tak ne!" ukázal prstem na papír a pousmál se. Rychle jsem očima přelítl informace na papíru, než jsem zjistil, že má vskutku pravdu! Nic jsem mu na to neodpověděl a rychlým krokem jsem se vrátil zpět do koupelny, jelikož jsem si uvědomil, že tu před tím stojím jen v ručníku. Cítil jsem se najednou tak trapně, když mi došlo, že tohle bylo seznámení s mým novým spolubydlícím! Stejně jsem nemohl uvěřit, že mám nového spolubydlícího!