Inconceivable / Vkook

•21•

Tae-Hyung

Už uběhl den, od té doby, co bez jakéhokoliv vysvětlení Jung-Kook odešel a já z toho každou chvilkou byl čím dál víc a víc na nervy. Byla to už sice doba, co opět takhle na dlouho jen tak někam zmizel, ale tyhle jeho zmizení, jen tak z ničeho nic, mi už začínali být dosti podezřelé. Také jsem si stále dokola musel přehrávat rozhovor mezi Jung-Kookem a Jinem, který jsem tajně odposlouchával. Celý den jsem vlastně ani na nic jiného nemyslel. V hlavě jsem si pořád přehrával rozhovor mezi mnou a Jung-Kookem. Pořád jsem hlavně nedokázal přestat myslet na to jak jen, tak odešel pryč, aniž by mi to nějak rozumně vysvětlil. „Tae-Hyungu?" promluvil na mě Ho-Seok a já se tak probudil z říše mých myšlenek. „Nechceš tu sedět až do dalšího rána, že ne?" zeptal se mě, když jsem mu věnoval svůj pohled. Z počátku jsem jeho otázce nerozuměl, ale když jsem se rozhlédl po učebně, zjistil jsem, že kromě nás tu je jen pár studentů, kteří tu zřejmě po skončení přednášky ještě zůstali.

„Ne, jen jsem se zamyslel," zvedl jsem se a rychle hodil věci do batohu, tak abych co nejrychleji mohl z učebny vypadnout. Věděl jsem, že měl Ho-Seok opět chuť se mě zeptat, co se mnou je, ale nejspíš věděl, že jeho otázka je stejně zbytečná, když jsem mu na ní celý den odpovídal stále to stejné. S myšlenkami stále někde jinde jsem se společně s Ho-Seokem došoural, až k sobě na pokoj. Otevřel jsem dveře od pokoje a sedl si na svou postel. Zahleděl jsem se na jeho půlku pokoje a pozorně jí pohledem prozkoumal. Z čirého zoufalství, které ve mně celý den přetrvávalo, jsem prostě musel něco udělat. Něco, co by nějak vše ohledně Jung-Kooka vysvětlilo, jenže co? Chtěl jsem po obědě zajít i za Yoon-Gim, jak moc jsem byl zoufalí, jelikož jsem třeba myslel, že by mi už konečně mohl Yoon-Gi vysvětli jeho přetrvávající divné chování vůči Jung-Kookovi.

Jenže když jsem navštívil jeho pokoj, kluci mi sdělili, že po přednáškách se bůhví, kam vypařil. A tak mi nezbývala jiná možnost než se tak trochu prohrabat v jeho věcech, a tak zjistit víc. Nechtěl jsem zajít až takhle daleko, ale nezbývalo mi nic jiného. Jung-Kook přede mnou něco tají, a i když k tomu možná má nějaký důvod, neměl by být silnější než náš vztah a naše důvěra. Však přeci jen jsem jeho přítel ne? Nebo jsem v to aspoň doufal, protože jsme si to nikdy oficiálně neřekli. I tak mi nezbývalo nic jiného než se pokusit nějak jeho tajemství odhalit, i přestože se mi do toho vůbec nechtělo. Zvedl jsem se z postele a přešel k té jeho. Při pohledu na jeho postel jsem se snažil ze své hlavy vytlačit vzpomínky na všechny ty dny, kdy jsme v ní leželi společně a radši otevřel jeho šuplík u nočního stolku. „Promiň." zašeptal jsem potichu, předtím, než jsem se začal prohrabávat v jeho věcech. Jenže v šuplíku, krom pár nezajímavých papíru, drobných peněz a lubrikačního gelu neměl.

S větší nadějí jsem se otočil k naší společné skříni, kde jsme měli vyskládané své oblečení a důkladně se v ní prohrabal. Ale ani tam jsem nic nenašel. S neúspěšným povzdechem jsem přešel k jeho batohu, ve kterém nosil sešity a knihy. Avšak ani v jeho batohu se nic zajímavého a zvláštního nenacházelo. Z mého neúspěchu jsem začal být dosti naštvaný, protože jsem věděl, že jsem se v jeho věcech hrabal úplně zbytečně. Bylo taky dost možné, že žádné tajemství neměl a já jen byl zbytečně podezřívaví a nevěřící. Což ve mně jen vzbuzovalo vnitřní zklamání. Naštvaně jsem kopl do jeho tašky a pohlédl na sebe do zrcadla, vedle kterého stál jeho batoh. Znovu mi hlavou prolítla myšlenka na Jung-Kooka a na mě, jak jsme před pár dny společně stáli před zrcadlem a Jung-Kook mě svýma čokoládovýma očima lásky plně prohlížel. Při vzpomínce na to, mě zlehka píchlo u srdce. Naštvaně jsem se prohlédl v zrcadle a snažil se udržet svou zlost, abych do zrcadla neudeřil pěstí.

Jenže má zlost byla tak velká, že jsem ji nedokázal ovládat, a proto jsem popadl bundy na věšáku a hodil s nimi na zem ze všech sil. Při jejich dopadu na zem se však ozvalo slabé cinknutí. Popadl jsem opět všechny bundy do ruky a nadzvedl je, tak abych se mohl podívat, co z jedné z nich vypadlo. Na zemi se válel jeden malý stříbrný klíček. Sebral jsem ho a zkoumavě si ho prohlédl. Můj klíček to nebyl, takže bylo jasné, že vypadl z bundy Jung-Kookovi. Naše bundy jsem opět vrátil zpět na věšák a mezitím jsem zkoumavě prohlížel malinký klíč. Netušil jsem, od čeho by přesně mohl být, ale jelikož byl malý, odhadoval jsem, že by mohlo jít o klíč k nějakému zámku. Dost možná jsem se mýlil, ale byl jsem přesvědčený o tom, že ne, protože jsem moc dobře věděl, že se takovéto klíčky k zámkům vyrábí. Jenže problém byl v tom, že jsem za celou dobu hledání nenašel žádnou věc, která by na sobě zámek měla. Nalezený klíček mi však, ale dával naději, a proto jsem znovu a lépe pečlivěji prošel jeho věci, ale opět jsem nic nenašel.

Po dalším neúspěšném hledání, mě napadlo, se už jen podívat pod jeho postel. Když jsem si klekl na kolena a hlavu skoro položil na zem, zjistil jsem, že pod postelí tak jako já, měl uklizený kufr. Opatrně jsem ho tedy vytáhl a otevřel. Uvnitř se nacházelo jeho další oblečení a další pár jeho bot. Když jsem se však víc v kufru prohrabal, narazil jsem na dřevěnou krabičku, která na sobě měla dokonce malý zámek. „Bingo," řekl jsem si sám pro sebe. Poté co jsem jí vzal do ruky, jsem zjistil, že se v ní něco nachází. Pří mírném zatřesení, z krabičky vyšli tlumené zvuky. Obsah krabičky nebyl nijak lehký, ale také ani nijak těžký. Pocítil jsem, jak mi ze zvědavosti začalo rychle bít srdce a jak se mi zpomalil dech. Klíčkem, který vypadal z jeho bundy, jsem odemkl krabičku a napjatě čekal, co uvnitř najdu. Chvilku jsem se ještě přemýšlel, zda jí mám vážně otevřít, ale nakonec jsem tak učinil. „No do prdele!"