Inconceivable / Vkook

•79•

Tae-Hyung

Uběhlo už asi dobrých deset minut od té doby, co Yoon-Gi odešel a nechal nás tu tři o samotě. A já jsem každou další uplynutou minutou, měl chuť se zvednou a zjistit, kam jen odešel. Kookie měl však pravdu v tom, že bych mu měl dát víc času všechno vstřebat, jenže já jsem si prostě nemohl pomoct a měl jsem potřebu se ujistit, zda je v pohodě. I přestože mi Yoon-Gi předtím řekl, že už nejsme kamarádi, on pro mě kamarád stále byl a moc mi na něm záleželo. Tak jako mi záleželo na tom, abychom se usmířili a on mě už opět považoval za svého kamaráda. Proto jsem teď tak moc doufal, že je to všechno na dobré cestě a že tenhle celý náš rozhovor měl alespoň trochu nějaký význam. Ale ať už tohle celé Yoon-Gi vezme jakkoliv, byl jsem rád, že si nás... tedy Kee-Ho aspoň vyslechl. Měl by totiž rozhodně vědět o tom, jak to ve skutečnosti bylo, a to ať už tomu věřit bude či ne. Já jsem si však moc přál, aby tomu aspoň z poloviny věřil a přehodnotil svůj názor. Bylo to teď to jediné, co jsem si opravdu přál...

„No nic kluci, budu už muset jí. Jsem po dnešní práci dost unavený," řekl do ticha, jež se už pár minut rozléhalo místností Kee-Ho. „Jo, jasně jen běž," přikývl chápavě Jung-Kookie na onoho mladíka, jenž nám dvěma pomohl Yoon-Gimu objasnit, co se tehdy opravdu stalo. „Doufám, že jsem vám aspoň trochu pomohl a že všechno s vaším kamarádem dopadne dobře," dodal a pomalu se zvedl z pohovky, na které jsme seděli i my dva. „Jo, děkujeme za tvou pomoc. Moc jsi nám pomohl. Díky moc! Máš to u nás," řekl děkovně Kookie směrem k mladíkovi, který už stál u dveří připraven na odchod. „Jo, děkujeme..." poděkoval jsem i já a mírně jsem se jeho směrem uklonil. „Nemáte zač, tak se tu mějte," pousmál se a se zamáváním nás opustil, takže jsem tady v místnosti zůstali jen my dva. „Myslíš, že to k něčemu bylo?" zkoumavě se na mě zadíval, hned co Kee-Ho odešel. „Doufám, že ano. Koho jiného slova by ho měli přesvědčit víc než bývalého zaměstnance od Joonga," odvětil jsem mu zcela upřímně.

„No právě," povzdychl si. „Vymyslel jsi to skvěle lásko," pousmál jsem se na něj a naklonil jsem se víc k němu, abych si pro sebe mohl ukrást na chvilku jeho rty a následně je párkrát políbit. Pak jsem si jen položil hlavu na jeho rameno a zahleděl jsem se do rohu místnosti. „Ach jo... kam jen ten Yoon-Gi šel," povzdychl jsem si už opět myšlenkami u něj. „Však on se vrátí," ujistil mě a párkrát mě pohladil po mých vlasech. „Myslíš?" „Jo, hlavně když tu má své věci," řekl a pokynul rukou směrem k místo, kde ještě před několika minutami Yoon-Gi seděl. A opravdu tam ležela jeho bunda, a dokonce i jeho mobil. „Ale já už tu nezvládnu na něj dál čekat," opět jsem si povzdychl. Tak moc mě deprimovalo, když jsem nevěděl, kam zmizel a co si o tom celém myslí. Po našem rozhovoru totiž neřekl téměř nic. „Půjdu zjistit kam šel a jestli je pohodě," řekl jsem nakonec, neboť jsem už opravdu nemohl vydržet, tu jen tak sedět a nic nevědět. „No dobrá," zamumlal Kookie.

A tak jsem se od něj odtáhl a zvedl z pohovky, abych mohl zjistit, kam se Yoon-Gi ukryl. Napadli mě jen dvě místa, kam se mohl vydat, a to buď někam ven, nebo na záchod, protože nikde na chodbě jsem ho tu neviděl. Za to jsem tu zahlédl našeho druhého kamaráda. „Jé ty jsi ještě tady," překvapeně jsem pohlédl na Ho-Seoka, který tu na chodbě seděl na jakési lavičce a s upřeným pohledem hleděl do mobilu. „Jo, čekám tu na vás," přikývl a věnoval mi svůj pohled. „Neviděl jsi Yoon-Giho?" otázal jsem se ho, aniž bych chodil kolem horké kaše. „Jo, šel tam... nejspíš na záchody," pokynul směrem na druhou stranu, než byl východ z karaoke baru. „Stalo se snad něco?" řekl hned na to se starostí v hlase. „Ne, neboj," ujistil jsem ho, že o nic nejde, což ani o nic tak zásadního nešlo. „Tak já půjdu za ním," poznamenal jsem a nechal jsem Ho-Seoka na lavičce a sám jsem se vydal směrem k záchodům.