Inconceivable / Vkook

•3•

Tae-Hyung

„Dobrý den, my se omlouváme, ale tady Tae-Hyung mi o pauze ukazoval školu, jelikož jsem tu nový a trochu jsme zapomněli na čas." Nemusel jsem se ani otáčet, protože jsem podle hlasu poznal, že je to on. Profesor se na nás zamračil a chvilku nevěděl co říct. „Nu dobrá, tak se posaďte," řekl nakonec a mávl rukou k lavicím a pokračoval ve svém výkladu, který jsme mu narušili. „Nemáš zač," ušklíbl se na mě Jung-Kook, když jsme si šli, oba dva, sednou do lavic. „A dlužíš mi," plácl mě jemně po zadku, než se usadil na volné místo vedle mého spolužáka. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co se stalo, ale když jsem si to uvědomil, tak mé tělo pohltilo horko a tváře nabrali červeň. Chtěl jsem na jeho čin něco namítnout, ale pak mi došlo, že bych měl raději mlčet, obzvlášť, když mi zachránil před profesorem prdel. Celý rudý jsem se proto mlčky posadil na volné místo a snažil jsem se na sebe neupoutávat pozornost, ne s mými červenými tvářemi.

Po obličeji jsem si párkrát přejel rukama a snažil se nemyslet na to, co se právě před chvilkou stalo. Vše bylo ale ještě horší, když se na mě Jung-Kook otočil a všiml si mého začervenání. Mile se ušklíbl, což tomu vůbec nepomohlo a já cítil, jak mé tváře nabírají ještě tmavší odstín červené. Naštěstí poté co jsem se začal veškerou svoji pozornost věnovat profesorovy moje začervenání na tvářích zmizelo. Když jsem pak přežil další dnešní přednášky měl jsem chuť se po celém náročném dni někam zajít a zrelaxovat. Proto mě napadlo vytáhnout kluky ven a strávit s nimi zbytek dne. Rychle jsem doběhl na pokoj, abych si tu nechal nepotřebné věci a trochu se ještě upravil. Když jsem si prohrabal vlasy a vzal si na sebe nové oblečení, vyšel jsem ven na chodbu. Nemusel jsem udělat ani deset kroků a už jsem byl u pokoje kluků. Pár sekund po mém zaklepání se otevřely dveře a v nich se objevil Ho-Seok společně s jeho zářivým úsměvem.

„Ahoj, nechtěli byste jít se mnou ven? Třeba do bistra nebo tak?" zeptal jsem se ho. „No Nam-Joon nemůže, ale Yoon-Gi a já půjdeme rádi. Že ano, Yoongi?" poslední větu zakřičel, aby ho Yoon-Gi pořádně slyšel. Z jejich pokoje vyšlo jen potiché zabučení, nad kterým jsem se musel pousmát. Vypadalo to totiž jakoby se právě náš kamarád probudil. Normálně by to ani nebylo tak úsměvné, ale Yoon-Gi spal snad pořád. Snad pokaždé, co jsem ke klukům zavítal do pokoje, tak on pokaždé spal. „Tak nám dej chvilku, musím Yoon-Giho vytáhnout z jeho pelechu," podotknul a já jen s úsměvem přikývl. Na ty dva jsem počkal na chodbě mezitím co jsem přemýšlel nad tím, kam bychom mohli zajít. Nakonec jsem stejně usoudil, že bude nejlepší zajít do našeho oblíbeného bistra, kam chodíme téměř vždy. měli to tam opravdu vynikající a ceny velmi přívětivé. Poté co se ti dva vypravili, jsme nasedli do mého auta a jeli rovno do ono bistra.

Auto jsem zaparkoval kousek od bistra a hned jsme se k němu všichni tři vydali. Poté co jsme se usadili ke stolu, nás obsloužila milá servírka a my jsme si objednali něco k jídlu i k pití. „A jak to jde vůbec s Jung-Kook?" zeptal se mě Ho-Seok mezím, co jsme čekali na naši objednávku. „No popravdě jsme se ještě moc nepoznali, však je to dnes druhý den, co tu je," odpověděl jsem mu a zadíval se ven z okna, kde už se začalo pomalu stmívat. „Bylo by fajn ho víc poznat, možná bychom mohli třeba tenhle pátek nebo víkend všichni někam společně zajít," navrhl vřelým s úsměvem, který mu však opadl, když si všiml, tak jako já, zamračeného Yoon-Giho. „No tak Yoon-Gi řekni nám taky něco. Však pořád jen mlčíš," promluvil jsem do dlouhého ticha a jemně ho kopl do jeho nohy pod stolem, aby mě vnímal. Yoongi jen přesunul svůj pohled z venčí na mě a potichu něco nesrozumitelně zamručel. „Má pravdu! Co si myslíš o mém nápadu, se víc s Jung-Kookem poznat?" šťouchl do něj tentokrát Ho-Seok.

Yoongi se zamračil ještě víc a jen pokrčil rameny. „Nevím. Ten kluk mi přijde divný," promluvil nakonec po našem nátlaku a zkřížil si ruce na hrudi. Poté už nic neřekl a svůj pohled opět vrátil zpět k oknu. Nechápavě jsem se podíval na Ho-Seoka a ten jen pokrčil rameny a ústy se naznačit Nevím. „Proč myslíš Yoo-" přerušila moji otázku servírka, která přinesla naše objednávky a začala je pokládat před nás na stůl. A má otázka tak zanikla v zapomnění a dál už to nemělo cenu řešit. Pustil jsme se proto do jídla, jež nám servírka přinesla. Když pak jsem dojídal poslední kousek kuřecí tortilly, Yoon-Gi nám oznámil, že jde na záchod. Proto jsme s Ho-Seokem mezitím, zaplatili vše, co jsme si objednali. „Yoon-Gi je pořád zvláštní. Nikdy předtím se takhle divně nechoval, ne aspoň takhle dlouho," promluvil Ho-Seok, když od nás servírka odešla. „Určitě ho to zítra přejde." řekl jsem povzbudivě, jelikož jsem viděl, že to Ho-Seoka opravdu trápí.

Naši konverzaci přerušilo vyzvánění Ho-Seoka mobilu. „Promiň, volá mi Nam-Joon," s těmito slovy se zvedl od stolu a odešel pryč. Brčkem jsem usrkával zbytek limonády, která mi ještě zůstala na dně skleničky a čekal až se ti dva vrátí. Naklonil jsem se více k oknu, tak abych lépe viděl ven, a pozorně jsem sledoval kolemjdoucí. Většinou zde procházeli běžní lidé, ale pak jsem na druhé straně chodníku zahlédl dva svalnaté muže s koženými bundami a černými slunečními brýlemi, které se do dnešního podvečerního dne vůbec nehodily. Šli pomalu a neustále se rozhlíželi kolem sebe. Vypadali jako by někoho sledovali. Proto jsem okamžitě zbystřel. Rozhlédl jsem se po celé ulici, až jsem zahlédl moc dobře známou osobu. Jung-Kook šel svižným tempem asi tak čtyři metry před muži a díval se do svého mobilu. Po chvilce, co jsem ho sledoval, zastavil. Toho ale muži využili a zatáhli ho do temné uličky, která se nacházela blízko nich.

Chvilku jsem nechápal, co se to vlastně stalo a zda se mi to náhodou nezdálo. Než jsem se ale stihl vzpamatovat, dva muži vyšli z temné uličky ven a za nimi hned vyšel i Jung-Kook, který vypadal zmateně a dost naštvaně, jelikož na ně něco začal pokřikovat. „Haló Tae-Hyungu, zvedej tu svoji prdel!" vyrušil mě Ho-Seok, který se i s Yoon-Gim vrátili zpět. „Jo však už jdu," odsekl jsem, a ještě se podíval z okna, zda venku ještě nezahlédnu Jung-Kooka. Ale nikde jsem ho neviděl, a proto jsem popadl svoji bundu a pospíchal za kluky, kteří už vycházeli ven z bistra. Když jsme všichni vyšli ven z bistra, zahleděl jsem se na protější stranu, kde se nacházela temná ulička. Chvilku jsem jí zkoumal, zda v ní nespatřím něco zvláštního. Ale všechno se zdálo být normální. „Taehyungu! Ještě ty mě ignoruj," bouchl mě do paže Ho-Seok a s uraženým výrazem odešel směrem k mému autu. „Promiň," křikl jsem na něj. Ještě, než jsem se za nim vydal, jsem se rozhlédl kolem sebe v naději, že tu Jung-Kooka nebo svalnaté muže spatřím. Nikdo z nich tu, ale už nebyl!