Inconceivable / Vkook

•2•

Tae-Hyung

„Sakra!" zamumlal jsem si sám pro sebe a přemístil se od dveří koupelny k zrcadlu. Bylo ještě trochu zamlžené od mého sprchování, proto jsem po zrcadle přejel rukou. Tím se mi vyskytl pohled na mé tmavé oči, ve kterých se objevil náznak paniky, a taky na mé havraní vlasy, které jsem měl jemně pokroucené, a ještě mokré ze sprchy. Pocit trapnosti, tak byl ještě vetší než před malou chvilkou. Nejenomže jsem mého nového spolubydlícího přivítal dost nepříjemně, ale ještě mě viděl takto. Cítil jsem se hrozně! Naklonil se proto k umyvadlu, abych si obličej opláchl studenou vodou a má červeň zmizela z mé tváře. Taky jsem se tak trochu musel ze všeho vzpamatovat, jelikož jsem vůbec nepočítals tím, že budu mít nového spolubydlícího. Mohlo mi to však být jasné, přeci by tu nenechali volné místo jen tak. Já jsem však nebyl na tento fakt vůbec připravený a stále jsem žil v tom, že druhá půlka pokoje patří mému kamarádovi.

Hodil jsem proto na sebe nějaké oblečení a vrátil se zpět do pokoje, neboť jsem si uvědomil, že jsem ho tam nechal jen tak stát ve dveřích. On se však pozval dál sám a stál uprostřed pokoje a rozhlížel se do všech stran, zkoumajíc jeho nové bydlení. „Pr- promiň, jen jsem na sebe něco musel hodit," řekl jsem nervózně a snažil se na něj alespoň trochu mile usmát. Mladík se ke mně otočil a podal mi ruku. „V pohodě, jinak já jsem Jeon Jung-Kook," řekl opět svým hlubokým hlasem a usmál se. na mě. „Kim Tae-Hyung," potřásl jsem si s jeho rukou, která pevně stiskla tu mou. Stisk ruky měl opravdu pevný, a tak jsem hned usoudil, že bude mít opravdu velkou sílu. Troufal bych si i říct, že je určitě častým návštěvníkem posilovny, což jsem usoudil i z jeho pevného držení těla. „Jinak tohle je tvá půlka," ukázal jsem na prázdnou část pokoje. „Jinak koupelna je tady," otočil jsem se směrem ke dveřím koupelny, kam šel Jung-Kook ihned nakouknout.

Jelikož už bylo dost pozdě a zítřejší přednáška začínala brzo, tak jsem svému novému spolubydlícímu Jung-Kookovi ukázal jen důležité věci a vysvětlil jen základní informace. Pak on i já jsme si vybalili své věci do skříních a šli na kutě nebo alespoň já. Jung-Kook se totiž ještě přehraboval se svých věcech a snažil se tu nějak zabydlit. Naštěstí nedělal žádný velký hluk, takže jsem mohl v klidu usnout, ale i tak mi to trvalo déle, neboť jsem musel přemýšlel na tím, že teď tu budu celé dva semestry trávit s úplně novým spolubydlícím. Popravdě mě to trochu děsilo a znervózňovalo, ale zatím na mě ten Jung-Kook působil dost v pohodě, a tak jsem doufal, že tomu bude i tak nadále. Nestál jsem totiž o žádné problémy či rozepře. Bylo však zbytečné takto zezačátku myslet takto negativně, a tak jsem usínal s pocitem, že tu aspoň nebudu bydlet tak osamoceně.

Byl už druhý den odpoledne, když už se pomalu blížila ke konci přednáška z biologie a přicházel tak čas na odpolední pauzu. V břiše mi už kručelo atak jsem hned po skončení přednášky pospíchal do bufetu pro nějaký ten sendvič, kterým bych zahnal svůj hlad. Když jsem se pak dostal na řadu a zaplatil prodavačce svůj sendvič, potkal jsem cestou ven Yoon-Giho, který si tak jako já před malou chvilkou šel něco koupit k obědu. „Ahoj, kde máš ostatní?" zeptal se, jelikož jsme se všichni ráno domluvili na společném obědu. „Nejspíš jsou někde venku, když je dnes tak hezky," odpověděl jsem mu, když si zrovna objednával nějakou bagetu. Poté co si Yoon-Gi zaplatil svoji objednávku, vyšli jsme společně ven. A jelikož byl dnes opravdu hezký a teplý den všichni studenti si užívali odpolední pauzu venku. Ale bylo tady tolik lidí, že jsem společně s Yoon-Gim nemohli najít své přátele.

„Tae! Tady!" zakřičel někdo za mými zády. Ohlédl jsem se za sebe a zahlédl Ho-Seokovu ruku, která na mě mávala. Musel jsem se pousmát, když jsem si všiml Ho-Seokova zářivého úsměvu, z kterého sršela jen pozitivní energie. Kromě svých přátel jsem zahlédl u stolu svého nového spolubydlícího Jung-Kooka. Při pohledu na něj jsem si uvědomil, že jsem ho od včerejšího večera vlastně neviděl. Ráno jsem se museli minout a ani na žádné přednášce jsem ho vlastně nezahledl. „Ahoj," pozdravil nás Nam-Joon společně s Ho-Seokem a Jung-Kookem. „Ahoj," pozdravili jsme je jednohlasně i my dva a se šli usadit na volná místa u spolu, kde už ty tři obědvali. Já jsem se usadil na nejbližší volné místo, které bylo naproti Jung-Kookovi. Když jsem na něj však pohlédl, zjistil jsem, že se dívá na Yoongiho, který se ještě neposadil. „Yoongi?" oslovil jsem ho, jelikož pořád stál nehybně na svém místě a pozoroval Jung-Kooka se zamračeným obličejem.

Na mé oslovení zareagoval a bez jakýchkoliv slov se šel usadil se na volné místo vedle Ho-Seoka. Nějak jsem nechápal, co to mělo být, ale nejspíš mu něco zase přelétlo přes nos. Bylo však zvláštní, že ještě před chvilko být normální, ale teď se choval takto! Pohlédl jsem proto tázavě na Ho-Seoka, který si také jeho zvláštního chování všiml, on však na mě pokrčil rameny, aby mi tak sdělil, že ani on nemá tušení, co to mělo být. „Jo kluci, jinak tohle je Jung-Kook," promluvil na nás Nam-Joon a ukázal na mého spolubydlícího. „My dva už se známe," usmál se na mě Jung-Kook a svůj úsměv věnoval i mým přátelům. „Jo od včerejška jsme spolubydlící," vysvětlil jsem, než se kdokoliv stihl na cokoliv zeptat, jelikož bylo jasné že se budou ptát, tedy alespoň ti dva. Yon-Gi totiž měl stále ten svůj výraz, a tak trochu nepřítomen ukusoval sousta z bagety, jenž si před malou chvílí koupil v bufetu.

Mezitím co Jung-Kook vyprávěl to, jak se dostal na tuhle univerzitu, já si v klidu dojedl svůj sendvič a jablko a pozorně ho sledoval při jeho vypravování. I přestože jsem si včera myslel, že jsem si ho podrobně celého prohlédnul a nic mi neuniklo, tak jsem se mýlil. Protože jizvy na pravé tváři jsem si nevšiml. Byla malá, ale ještě jemně narůžovělá, takže nemohla být zas tak stará. Hned jsem proto začal přemýšlet nad tím, co se mu asi tak mohlo přihodit. Když on zničeno nic obrátil hlavu mým směrem a zahleděl se mi do očí. Nejspíš si všiml, že jsem ho celou tu dobu pozoroval a zkoumal každičkou část jeho obličeje. Nervózně jsem si skousl spodní ret a pohled přesunul na své přátele, kteří už také pomalu dojídali svůj oběd. Svůj pohled jsem už ale na Jung-Kooka nevrátil, jelikož jsem na svém těle cítil, jak mě jeho oči propalují skrz na skrz. „Já asi už půjdu, " vyhrkl z ničeho nic Yoongi a tím vyrušil mé myšlenky nad Jung-Kookem.

Nemohl jsem si nevšimnout Yoon-Giho neustále zamračeno výrazu, a proto jsem se taky rychle zvedl. „Já už taky půjdu," řekl jsem a rozešel jsem se na ním. Nechtěl jsem, aby mi utekl, protože jsem si s ním o tom chtěl promluvit. „Yoongi! Počkej!" křikl jsem na něj ještě, než stihl vejít do budovy. Ohlédl se na mě a zastavil se. „Co?" zeptal se tázavě a nadzvedl obočí. „Děje se něco? Vypadal jsi zvláštně od té doby, co jsme přišli ven," řekl jsem mu zcela upřímně. „Nic se neděje," odvětil. „Však víš, že mi můžeš říct všechno." řekl jsem mu, jelikož jsem věděl, že lže. Poznal jsem na něm, že mi lže a o to víc na něj byl naštvaný. „Sám nevím. Nejspíš jsem se asi jen zbláznil," uchechtl se ironicky a bez dalších slov odešel urychleně do budovy. Nechápavě jsem nad ním zakroutil hlavou a povzdechl si. Náhle jsem na svém rameni ucítil něčí ruku. Ohlédl jsem se za sebe a spatřil ustaraného Ho-Seoka.

„Co s ním je?" zeptal se ustaraným hlasem a podíval se směrem, kterým Yoon-Gi před chvílí odešel. „Těžko říct. Nic mi neřekl." „Možná ho trápí Jimin," povzdechl si smutně Ho-Seok stále zahleděn na dveře, ve kterých před chvilkou Yoon-Gi zmizel. „Uvidíš, že se nám s tím časem svěří. Jen potřebuje čas," řekl jsem snažíc se uklidnit Ho-Seoka, který už neměl na své tváři onen zářivý úsměv. Chápavě přikývl a s rozloučením odešel na svou další přednášku. Při pohledu na hodinky jsem zjistil, že už jsou tři minuty po půl druhé, a proto jsem se rychle rozeběhl, abych nepřišel pozdě na tu svoji přednášku. Jelikož jsem věděl, že už nestíhám rychle jsem se rozeběhl směrem k učebně. Když jsem k ní přiběhl opatrně jsem otevřel dveře a rozhlédl se po třídě, zda tu profesor už je. A byl. „Ale, ale! Jdete pozdě! Pane Kime!" zakřičel přes celou učebnu. „Vy snad nevíte, že se na mé př-" nestihl to doříct, protože do mě někdo strčil a stoupl si vedle mě.