Inconceivable / Vkook

•67•

Tae-Hyung

Pevně jsem si ho tiskl k sobě do obětí ve snaze ho utišit, neboť ještě před chvilkou měl oči plné slz... ale to i já. Nebylo pro mě vůbec lehké všechno tohle vstřebat. Všechno to bylo tak šílené a až skoro nereálné, ale bohužel tohle vše se stalo... Věřil jsem mu ve všem, co mi řekl, vlastně mě ani jednou nenapadlo, že by mi mohl lhát. Už jen to, jak jsem na něm celou dobu viděl, že to pro něho není jednoduché. Ani jsem si nechtěl představit, jaké to pro něj muselo být, a to včetně toho být nechtěné dítě, žit s opileckým strýcem, jenž vás několikrát okrade, dělat tuhle špínu s drogami kvůli vlastnímu přežití a... pak vidět umírat svého kamaráda. Bylo to něco, co jsem si já sám nedokázal představit a co bych opravdu zažít nechtěl. O to víc mě mrzelo, jak jsem se k němu choval a poslední dobou mu vlastně v ničem nevěřil. Udělal jsem obrovskou chybu, ale znovu jsem to zvorat už nechtěl. Taky jsem si teď zpětně moc dobře uvědomoval, co pro mě vše Jung-Kook udělal. Proto jsem si ho přitáhl ještě víc do obětí s vědomím, že teď už to vše snad bude zase dobré!

Když jsem na své ruce ucítil, jak na ní dopadlo něco mokrého, došlo mi, že už opět brečí. „Ale no tak... nebyla to tvá chyba," začal jsem ho znovu hladit po zádech. „To Joong s jeho otcem jsou totální magoři a šílenci! To ne ty, Kookie!" dodal jsem, snažíc se ho uklidnit. Jenomže to moc nepomáhalo. Proto jsem se od něj odtáhl, abych se mohl zahledět do jeho tváře. Opravdu měl znovu slzy v očích. Sevřel jsem jeho tvář ve svých dlaních a donutil jsem ho se na mě podívat. „Nic z toho není tvá chyba, rozumíš?" řekl jsem zahleděn do jeho tmavě hnědých očích plné slz. „Hmm..." zamručel a následně popotáhl, dívajíc se do mých očí. „Jenomže kdyby-" „Kdyby, co?" skočil jsem mu ihned do řeči, „nemohl jsi přeci, že se ti zasekl pás ani to, že ty ten zmetek prostřelil pneumatiku. Za to jsi přeci nemohl ty! V obou dvou případech jsi přeci dělal, co jen si mohl, no ne?" řekl jsem ve snaze mu vysvětlit, že opravdu za toto nemůže.

„Jo, jen nejde si tyhle věci nevyčítat..." povzdechl si smutně. Ihned jsem ho proto znovu obejmul. Ruce jsem obmotal kolem jeho krku a bradu jsem si opřel o jeho rameno. Ani nevím, jak dlouho jsme se společně objímali, ale nějaká chvilka to byla. Popravdě jsem už nějak přestal myslel na všechny ty hrozné věci, jenž jsem se od Jung-Kooka dozvěděl, neboť mé myšlenky se začaly ubírat úplně jiným směrem. To by se však najednou nesměl z mého sevření vymanit a říct: „Chtěl bych to už celé dopovědět... abych na to celé nemusel vzpomínat znovu." Moc jsem ani nevěděl, co mu na to říct, a tak jsem souhlasně přikývl. Jung-Kook též několikrát hlavou přikývl, pak jí ode mne odvrátil pryč a zahleděl se kamsi na zeď pokoje. „Potom... potom co mi došlo, že je... Ji-Min mr-rtv-ví, tak jsem utekl!" polkl na sucho. „Zachoval jsem se jako zbabělec... Vůbec jsem netušil co dělat, a tak jsem utekl pryč. Nechal jsem ho tam samotného a prostě jsem utekl..."

„Popravdě mám dost věcí z tohohle incidentu v mlze. Vím jen, že se mi podařilo zkontaktovat Jina, jenž mě odvezl k sobě domů a postaral se o mě," řekl tentokrát už zahleděn do mých očí. „Muselo to být pro tebe opravdu těžké," soucitně jsem se dotkl jeho ruky stále na něj hledíc. Kookie jen zamručel a povzdechl si. „Bylo to pro mě opravdu moc těžké období, nechtěl jsem si připustit, že je Ji-Min opravdu mrtví a měl jsem hroznou chuť se jim pomstít, jenomže to jsem neudělal... vlastně pomstít se Joongovi otci bych už ani mohl," na chvilku se odmlčel a já jsem napínavě čekal, co dál řekne, neboť jsem jeho slova moc nechápal. „Od Jina jsem se totiž dozvěděl, že jeho a Joongův otec je mrtvý. „Kdo ho zabil?" otázal jsem se. „Byl to Lee. Když se totiž dozvěděl, že jsme ho měli zabít, tak zakročil a zabil jejich otce!" vysvětlil mi a já už o něco víc chápal, celou tu zvláštní situaci. Přesto to celé nepřestávalo být na hlavu!