Inconceivable / Vkook

•22•

Tae-Hyung

Nevěřil jsem svým očím. Čekal jsem všechno, ale tohle opravdu ne. Na dně dřevěné krabičky ležela pistole. Nevěděl jsem, jestli byla pravá, ale nejspíš byla, jinak by asi nebyla takto zabezpečená. Zprvu jsem byl dost v šoku, ale následně jakoby se ze mě vytratily všechny pocity a já jen nevěřícně civěl na pistol. Až po pár minutách jsem mi pomalu začalo docházet, na co se tu celou tu dobu dívám. Jelikož jsem tomu pořád nechtěl věřit, vyndal jsem pistol z krabičky, abych sám sebe přesvědčil o tom, že vidím správně. Ale jakmile jsem ji vzal do ruky, hlavou mi začaly prolétávat obrázky postřelených a zraněných lidí, a proto jsem urychleně pistol vrátil zpět do krabičky. Ale i tak jsem z ní dál nespouštěl pohled. Na místo obrázku postřelených lidí se mi do hlavy dostala myšlenka, jestli už někoho někdy zabil. V tu chvíli, kdy jsem nad tím začal přemýšlet, mě přepadl strach. Říkal jsem si, že by toho přeci nebyl schopný, ale netušil jsem, jestli bych měl zrovna teď věřit své intuici.

Najednou z ničeho nic se z chodby ozvaly hlasité zvuky. Hrklo ve mně, když jsem si uvědomil, že by sem vlastně mohl kdokoliv vejít. Bez hnutí jsem v šoku seděl nad krabičkou, v které byla stále pistole, a jen dál poslouchal hlasité zvuky, které se z chodby ozývaly. V duchu jsem si jen přál, ať to není Jung-Kook. I když už hlasité zvuky utichly, oddychl jsem si a urychleně jsem zamkl klíčkem zámek a vrátil krabičku zpět do kufru. Oblečení jsem se snažil urovnat tak, jak bylo předtím, tak aby Jung-Kook nic nepoznal. Kufr jsem zavřel a vrátil zpět pod postel na to stejné místo. To stejné jsem provedl i s malým stříbrným klíček, který jsem mu vrátil zpět do kapsy u bundy. Pořád vystrašený z pohledu na pistol, jsem se usadil na pohovku a snažil si to všechno nějak v hlavě srovnat, i přestože to bylo po tak krátké době nemožné. Hlavou mi prolít rozhovor s Yoon-Gim, ze včerejšího dne. Najednou jakoby jeho slova dávala smysl a mě se tím i na všechno změnil pohled. Začal jsem uvažovat i o tom, že možná toho Yoon-Gi přeci jen ví o Jung-Kookovi víc než já.

Z ničeho nic jsem si začal utírat ruce do stehen, jako bych při dotknutí se pistole znečistil jak své ruce, tak i celé své tělo, a proto jsem se zvedl a odešel do koupelny, abych si mohl opláchnout své znečištěné ruce. Poté co jsem se pomalými kroky dostal až do koupelny k umyvadlu, při pohledu do zrcadla jsem v něm spatřil své velké ustrašené oči. Odvrátil jsem pohled od svého odrazu a pustil vodu. Pečlivě jsem si umyl své ruce, tak abych z nich smyl veškeré znečištění. Poté co jsem si je umyl, nabral jsem si do dlaní chladnou vodu a oplach si tak svůj obličej. Při tom, co jsem si podruhé do svých dlaní nabral studenou vodu, abych si znovu opláchl obličej, z vedlejší místnosti jsem zaslechl cinkot klíčů. Zpozorněl jsem a vypnul kohoutek tekoucí vody. Tiše bez hnutí jsem stál u umyvadla a snažil se poslouchat zvuky z vedlejší místnosti, do které zřejmě přišel Jungkook. „Tae?" slyšel jsem, jak na mě promluvil z vedlejší místnosti. „Tae? Jsi tu?" zvolal znovu a já se až teď odhodlal, dojít ke dveřím koupelny a otevřít je.

Stoupl jsem si doprostřed dveří a pozorně jsem sledoval Jung-Kooka, jak něco hledá ve své bundě na věšáku. Hned jako první myšlenka, která mě napadla, bylo to, že ve své bundě hledá onen klíček od krabičky. „Přeci jen tu jsi," všiml si mě, když se otočil mým směrem. Při pohledu do jeho očí se mi opět do hlavy vrátily všechny mé myšlenky a obavy. Najednou už jsem v Jung-Kookovi neviděl člověk, kterého z celého srdce miluju, ale člověka, který by mi byl schopen ublížit. Nic jsem mu neodpověděl a jen mu dál hleděl do jeho očí. „Co se děje?" zeptal se mě, když zaznamenal, že jsem mu neopětoval úsměv a ani mu neodpověděl na otázku. Když jsem všiml, jak se ke mně pomalu přibližuje, mé tělo pohltil strach. I přestože mu mé srdce chtělo věřit a dát mu šanci vše vysvětlil, můj mozek měl jiný názor. A proto ještě, než se ke mně přiblížil, přemístil jsem od dveří koupelny ke své posteli, na kterou jsem si sedl. Přeci jen jsem cítil, jak mé nohy ztráceli sílu, aby mé tělo udržely.

Přemýšlel jsem, co mu mám říct, co mu mám odpovědět, ale můj mozek, nebyl vůbec schopný normálně pracovat. „Mluv se mou prosím," promluvil na mě, když se vedle mě posadil na postel. Úplně jako bych na tu chvíli zapomněl, že tu se mnou je. Když takhle seděl blízko vedle mě, opět jsem cítil, jak mé tělo pohltil strach. „Udělal jsem ti snad něco?" ucítil jsem, jak se dotkl mé ruky a jemně po ní přejel. A aniž bych nějak dokázal ovlivnit své tělo, po jeho dotyku se začalo jemně střást. Netušil jsem, proč se tak stalo, ale nejspíš to vše bylo způsobené strachem. Poté co mi znovu přejel po hřbetu mé ruky, odlepil jsem od podlahy svůj pohled na něj. „Tak co se děje?" promluvil nakřáplým hlasem a dotkl se mého ramena, tak aby si mě za něj mohl přitáhnout blíž k sobě. Jenže já už jsem nedokázal být v jeho blízkosti a slyšet jeho hlas a hlavě vidět jeho oči. Proto jsem se od něj odtáhl, ale ani to Jung-Kooka neodradilo k tomu to zkusit znovu. „Nech mě prosím!" řekl jsem mu důrazně hned poté, co se mě snažil opět dotknout mého ramene. V jeho očích jsem spatřil nepochopení, jenže já nemohl jinak, nemohl jsem tu už s ním být.

Proto jsem rychle vstal a začal si rychle obouvat boty. S třesoucíma rukama jsem se snažil zavázat tkaničky u bot, ale i přes moji veškerou snahu jsem to vzdal a nechal je, tak jak byly. „Ale no tak. Kam jdeš?" vyhrkl na mě, když jsem se dotkl kliky u dveří. „Jestli jsi na mě naštvaný, že jsem odešel jen tak, tak se omlouvám, ale já ti to vysvětlím a vynahradím. Jen nikam nechoď," chytl mě za ruku. „Já nic od tebe vysvětlit nepotřebuji," vytrhl jsem mu ruku z jeho sevření a urychleně otevřel dveře, abych už co nejrychleji mohl z našeho pokoje zmizet pryč. Aniž bych jakkoliv přemýšlel, přeběhl jsem na druhou stranu chodby a začal urgentně klepat na dveře pokoje kluků. Když jsem se ohlédl za sebe k našim dveřím, viděl jsem, jak v nich stojí Jung-Kook, a proto jsem na dveře zaklepal znovu a tentokrát mnohem silněji. „Kluci otevřete! to jse-" nestihl jsem ani doříct a hned se otevřeli dveře. Aniž by se stihli celé otevřít, malou škvírkou jsem vplul do pokoje a silně je za sebou zabouchl. Opřel jsem se o dveře a hlasitě vydechl. A když jsem opět cítil, jak mě mé roztřesené nohy nedokážou udržet, svezl jsem se po dveřích dolů k zemi.