Inconceivable / Vkook

•47•

Jung-Kook

Čas plynul docela rychle a já jsem ani téměř nepostřehl, že už jsem u Jina v bytě dva necelé týdny. Sice jsem s naraženým žebrem nemohl fungovat jako normálně, ale Jin se tu o mě celou tu dobu hezky staral. Popravdě to tu bylo stokrát lepší než v nemocnici. V klidu jsem celé dny ležel v obýváku na gauči, jak mi bylo doporučeno a sledoval jsem přihlouplé televizní show. Byl jsem dost často unavený, takže jsem i dost času prospal. Ovšem ne všechen čas jsem takto promarnil. Ho-Seok mi totiž velice ochotně popsal nějaké materiály ke studiu, takže ani na školu jsem tak úplně nekašlal, i přestože to bylo celkem náročné.

Moc poznámek jsem si nikdy moc nemohl napsat, neboť moje pravé zápěstí se stále úplně nezahojilo. Byla však pravda, že už teď po těch několika týdnech od nehody mě bolelo daleko méně, tak jako natažené žebro, jenže stále při některých pohybech nebo dlouhodobé námaze to stále nebylo vše jako dřív. Byl jsem však rád, že konečně všechna ta pekelná bolest odstoupila. Bolest však nebylo to jediné, co rozrušovalo mé myšlenky od učení. Byl to také Tae-Hyung, který dle informací stále leží v nemocnici v kómatu. Ze začátku jsem měl nutkání volat do nemocnice snad každý den, jenže teď už jsem na to popravdě neměl nervy. Jeho stav se téměř nijak neměnil a já už odmítal poslouchat vždy tu stejnou zprávu.

„Jung-Kookie?!" zaslechl jsem Jinův křik, když jsem zrovna umýval špinavé nádobí od oběda. Nechtěl jsem totiž, aby tu všechno dělal Jin, a tak jsem občas umyl nádobí nebo udělal alespoň snídani. Jin byl totiž pořád názoru, že bych se měl šetřit a měl bych odpočívat. Jenže nějak mu nejspíš nedocházelo, že uzdravují, a ne na tom nejsem stejně jako před dvěma týdny. „Jung-Kookie?!" zvolal znovu tentokrát však mnohem hlasitěji a než jsem mu stihl, jakkoliv odvětit vynořil se hned vedle mě. „Musím teď někam jet, tak tu teď budeš sám," oznámil mi, když jsem na něj pohlédl a přestal umývat talíř. „A kam pojedeš?" optal jsem se ho ze zvědavosti. „Prostě potřebuji něco zařídit," řekl a pomalým krokem přešel do předsíně, kde si začal nazouvat boty. „A co?" následoval jsem ho do předsíně ještě s mokrýma rukama. „To je jedno," odsekl a dál si zavazoval tkaničky u boty. „Pojedu s tebou," vyhrkl jsem bezmyšlenkovitě. „Ne! Měl bys odpočívat," okřikl mě jako nějaké malé dítě. „Ale no tak, Jine," škemral jsem a doufal, že nakonec mě sebou vezme.

On však moje slova ignoroval a jen si vzal z věšáku svou bundu, kterou si na sebe oblékl. Když pak otevřel dveře, došlo mi, že už mi nic neřekne a nechá mě tu samotného pospas nudě, a tak jsem na nic nečekal a nazul jsem si své boty. Než Jin stihl za sebou zavřít dveře, popadl jsem z věšáku svou bundu a vyběhl na chodbu za ním. Když si mě Jin všiml, jen si povzdychl a zakroutil nade mnou hlavou. „Aspoň si prosím tě zavaž ty tkaničky," pokynul k mým nohám, když zabouchl dveře bytu. „Dík!" usmál jsem se na něj a zavázal jsem si tkaničky, jak mi řekl. Pak jsem společně s ním seběhl po schodech dolů až do posledního patra a před budovou jsem nasedl k němu do auta. Neměl jsem sebemenší tušení, kam jedeme a co má Jin v plánu, bylo mi to však jedno. Byl jsem rád, že jsem nemusel doma zůstat sám a jen koukat na televizi. Byla to vždy pěkná nuda, jenže ono se toho moc u Jina dělat nedalo a venku jsem nebyl ani nepamatuji. I když ono stejně venku nebylo moc přívětivé počasí spíš naopak, ale nebylo se čemu divit, když už je prosinec.

„Kam vlastně jedeme?" zeptal jsem se ho nakonec, neboť jsem byl zvědavý. „Do Joongovi chaty." odpověděl klidně a pozorně sledoval provoz na silnici. „Do Joongovi chaty?" zopakoval jsem udiveně a v hlavě mi šrotovalo, co tam tak asi chce dělat. „A co tam?" optal jsem se ho, když jsem nemohl přijít na žádnou racionální odpověď. „Prostě se tam chci jet podívat, jak to tam teď vypadá," řekl nevrle, jakoby ho moje otázky rozčilovaly a taky že nejspíš ano. Jin nikdy byl moc rád, když jsem se moc vyptával ohledně jeho záležitostí, jenže to bych pak nebyl já. „A je to tam bezpečné?" odvážil jsem se ho ještě optat. Jin jen odvrátil pohled od provozu na silnici a se svraštěným obočím se na mě zadíval. Nic neříkal a jen na mě tak hleděl. „Říkal jsem ti, že máš zůstat doma, ale nechtěl jsi, tak neměj zbytečné kecy," řekl podrážděně a já věděl, že bych asi už vážně měl mlčet, a tak jsem tak udělal. Hleděl jsem z okénka na míhající se krajinu a Jina už neotravoval svými otázky, jež mu tak vadily.