Inconceivable / Vkook

•6•

Tae-Hyung

Od hádky s Yoon-Gim uběhl už jeden celý den a já tu celou dobu nemohl přestat myslet na nic jiného. Bylo mi tak moc líto toho, co se stalo. Ničily mě všechny mé i jeho činy. Nedokázal jsem myslet na pomyšlení, že bych mohl přijít o dalšího ze svých přátel. A proto jsem se hned po probuzení musel vydat ke klukům na pokoj, abych to s Yoon-Gim nějak napravil. Poté co jsem zaklepal na dveře jejich pokoje, mi otevřel Ho-Seok, který se hned na moji přítomnost pousmál a pustil mě dovnitř. „Jdu za Yoon-Gim," řekl jsem se provinile a vkročil do jejich pokoje. „Je v posteli," mávl směrem, kde se nacházela jeho postel. Opatrně jsem k němu přišel a posadil se na okraj jeho postele. Byl zkroucený v klubíčku a pořádně přikrytý dekou, tak že mu nebyla vidět skoro ani hlava. Vypadal jak nějaká kočka. „Yoon-Gi?" oslovil jsem ho, abych věděl, že nespí. Odpověděl mi jen tichým zamručením.

„Víš, je mi to moc líto. Nechtěl jsem na tebe tak vyjet. Jen mě štvalo, že ses nám nechtěl svěřit," vysvětlil jsem mu, ve snaze to mezi námi urovnat. Na chvilku jsem se odmlčel, jelikož jsem nevěděl, jestli to, co říkám, je srozumitelné. „Mrzí mě sice stále, že se nám nechceš svěřit, ale budu se to snažit respektovat a kdykoliv budeš chtít tak tu pro tebe budu a můžeš se mi svěřit," řekl jsem a pochybně jsem se ohlédl na Ho-Seoka s Nam-Joonem, kteří nás dva pozorovali. Oni jen souhlasně přikývli a já měl tak jistotu, že to, co říkám není úplná blbost. „Mrzí mě to Yoon-Gi nechci přijít o naše přátelství. Nechci přijít o dalšího člověka v mém životě, promiň," objal jsem ho silně přes peřinu, tak aby mi nikam neutekl. Yoon-Gi se však zakroutil a já ho pustil z objetí. Shodil ze sebe deku a obrátil se mým směrem. Oči měl zarudlé a po tvářích mu stékaly slzy. Chvilku se na ně jen díval, ale poté mě pevně sevřel v objetí.

„Děkuji, mrzí to i mě. I já se ti omlouvám," vzlykl mi do objetí a já nedokázal udržet své slzy, takže mu začaly pomalu smáčet jeho pyžamo. „Jen mě nebuď takhle brzo ráno, když je sobota," řekl, když jsme se odtáhly z jeho objetí. Nedokázal jsem se nezasmát a znovu ho pevně obejmou. Po chvilce objímání se s Yoon-Gim, jsem ucítil, jak nás objal i Ho-Seok s Nam-Joonem. „Takhle je to mnohem lepší." promluvil Nam-Joon a všechny si nás ještě víc přitáhl do objetí. „To aby, jsme si udělali společný večer na oslavu," navrhl Ho-Seok, když jsme se všichni odtáhli z objetí a posadili se na pohovku. A protože nikdo nic nenamítal, tak se Ho-Seok zářivě usmál. „Mohl by, jsi pozvat i Jung-Kooka, aspoň se s ním všichni víc seznámíme," řekl mi a opět se usmál. „No, můžu se ho zeptat," odpověděl jsem mu nejistě, jelikož jsem stále věděl, co se stalo mezi Yoon-Gim a ním. „A ty a Jung-Kook aspoň budete mít možnost se usmířit." řekl Nam-Joon, jako by mi snad četl mé myšlenky. Yoon-Gi se sice netvářil nějak šťastně, ale na druhou stranu ani nic nenamítal.

Jelikož už nebylo co dál řešit, rozhodl jsem se vrátit zpět na pokoj. Jakmile ale jsem zabouchl dveře od pokoje, všiml jsem si, že před naším pokojem stojí Jung-Kook s neznámým mladíkem, kterého jsem zde na univerzitě nikdy neviděl. Hlavně vypadal o pár let starší, byl však stejně vysoký jako já. Kromě toho byl štíhlý, jen jeho široká ramena mu optický přidávala na objemu. Světle hnědé vlasy měl řádně upravené, tak aby mu nepadaly do očí, do kterých mu stejně vidět nebylo, jelikož na sobě měl černé sluneční brýle. „Hele tak dík, že jsi přišel. Moc si ho vážím," řekl mu Jung-Kook, když si všiml mé přítomnosti. Neznámý mladík se hned na to ohlédl mým směrem, jelikož si všiml, že se na mě Jung-Kook zadíval. Aniž by jeden z nás stihl cokoliv udělat, Jung-Kook ho popadl za ramena. „Doprovodím tě k výtahu," s těmito slovy ho odtáhl směrem k výtahu. Chvilku jsem se ještě díval směrem, kterým odešli, ale když zašli za roh, tak jsem vešel do svého pokoje, který Jung-Kook nechal otevřený a šel se připravit na přednášky.

Ho-Seokův nápad ohledně společného večeru Jung-Kook přijmul, takže jsme se všichni dohodli na to, že po přednáškách někam tedy přeci jen zajdeme. Bylo zrovna po sedmé hodině, když jsem se já i Jung-Kook připravovali. „Za pět minut máme být prý dole," oznámil jsem Jung-Kookovi zprávu, kterou jsem dostal od Nam-Joona, jelikož jsme se už za chvilku měli všichni sejít dole v hale. A tak jsem si oblékl hnědou džínovou bundu, která dokonale ladila s mojí zelenou košilí, a nazul jsem si černé boty. Protože byl Jung-Kook ještě v koupelně sedl jsem si na gauč a čekal na něj. Naštěstí mu to netrvalo dlouho, takže za dvě minutky vyšel z koupelny. Dneska mu to vážně moc mu to slušelo. Jeho svalnaté nohy pokrývali černé džíny, které mu dokonale ladili s jeho černou košilí. Ještě víc dokonale vypadaly jeho načechrané vlasy, jež museli být na dotek určitě tak jemné.

„Je něco špatně?" zeptal se, když si všiml, jak na něj zírám. „N-e, není," pousmál jsem se a nervózně se podrbal na zátylku. „Tak jdeme," řekl jsem a otevřel dveře na chodbu. Po nástupu do výtahu jsem se cítil trapně, obzvlášť když mezi námi vládlo naprosté ticho. Očima jsem zkoumal podlahu a své boty a snažil se nevnímat jeho přítomnost, jenž mě znervózňovala ještě nic než ticho mezi námi. „Ta džínová bunda je hezká. Sluší ti to v ní," promluvil od onoho ticha svým hlubokým hlasem. Zvedl jsem pohled ze země na něj a zadíval jsem se do jeho tváře, na které měl široký úsměv. „Tobě to taky sluší," zamumlal jsem potichu a neubránil jsem se začervenání na mých tvářích. „A co je vlastně dnes v plánu? otázal se mě. „No, kluci mluvili něco o bowlingu, ale prý se ještě uvidí, co podnikneme," odpověděl jsem mu na jeho otázku, při čemž jsem se snažil zakrýt své začervenání, které jsem měl pořád na svých tvářích.

Naštěstí netrvalo dlouho a dveře výtahu se otevřely. Za nimi už stali mí přátelé, kteří tu nás už čekali. „No konečně už jste dorazili!" vykřikl šťastně Ho-Seok, když nás spatřil. „Však jdeme včas," namítl jsem, jelikož bylo předně půl osmé a v tolik jsme se tu měli přesně všichni sejít. „Nam-Joon šel pro auto, takže za chvilku budeme moct jet," oznámil nám Yoon-Gi, který dnes vypadal oproti předchozím dnům míň nabručeně, přesto na něm bylo poznat, že ho přeci jen něco trápí, ale mělo cenu to opět řešit? Ne, nemělo a to jsem moc dobře věděl. Po chvilce čekání jsme vyšli ven, kde už stál Nam-Joon se svým autem. Takže jsme všichni čtyři nasedli do auta, abychom mohly vyrazit vstříc zábavě. Kdybych jen věděl, co se ten večer všechno stane a co všechno dokáže změnit.