Inconceivable / Vkook

•36•

Jung-Kook

Poté, co mě Jin donutil si dát rychlou sprchu na probuzení, jsem se rychle oblékl a popadl všechny důležité věci, abychom mohli co nejdříve vyrazit. Nechtěl jsem už ztrácet ani sekundu. Jenže to šlo s Jinem velmi těžce. Usmyslel si totiž, že by bylo strašně fajn se ještě stavit někde v nějaké kavárně a něco dobrého si koupit s sebou na snídani. Tvrdil sice, že to dělá hlavně kvůli mně, ale já jsem si tím moc jistý nebyl. Chvilkou jsem měl dojem, jako by Jin tohle celé bral jako nějaký zábavný výlet, a ne jako důležitou akci, při které může jít i o život. Chtěl jsem to Jinovi několikrát rozmluvit, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že bude rozumné ustoupit a Jinovi vyhovět. Pochopil jsem, že bude lepší pár minut obětovat koupi snídaně než hádce, která by stejně neměla konce.

Seděl jsem už několik minut v autě a čekal na Jina, než přinese něco k snědku. Ale Jin i po několika minutách stále nikde. Nejspíš čekal ve frontě, protože když jsem se podíval z okénka auta směrem ke kavárně, byla vidět v kavárně hromada lidí. Snažil jsem se proto zbytečně nerozčilovat a zachovat si klidnou hlavu. Měl jsem totiž pocit, jako by Jin byl v kavárně už věčnost, i přestože to bylo jen pár minut. Nedokázal jsem jen tak koukat z okénka, a proto jsem si vytáhl mobil, abych se alespoň nějak zabavil. Projížděl jsem si znuděně příspěvky na sociálních sítích, aniž bych je, jakkoliv vnímal, byl jsem totiž myšlenkami opět zase mimo. Nemohl jsem opět přestat myslet na Tea-Hyunga. Bál jsem se o něj. Hlavně teď, když už nám mnoho času nezbývalo.

Když už jsem chtěl mobil uzamknout a vrátit si zpět do kapsy, pípla mi příchozí zpráva. Nejdřív jsem netušil, kdo by mi mohl psát, ale poté, co jsem si odemkl mobil, zjistil jsem, že je to zpráva od Joonga. Zprávu jsem si rozklikl a pozorně si jí přečetl. „Čas už ti rychle ubývá! Doufám, že jsi nezapomněl, oč jsem tě žádal a taky na to, že mám stále Tae-Hyunga!" zamračil jsem se, když jsem si zprávu přečetl. „Nechápu, o co tomu zmetkovi najednou jde!" zamumlal jsem nenávistně a pohlédl z okénka opět ven. Už mě přestávalo bavit jen tak sedět během toho, co nám plynul čas. Bylo zvláštní, že Joong z ničeho nic napsal a upozornil mě na ubíhající čas, což určitě muselo mít nějaký důvod. Moc dobře jsem věděl, že z toho nic dobrého nekouká.

Jenže když uběhlo i dalších pět minut, měl jsem sto chutí za Jinem do kavárny vlítnout a odtáhnout ho zpět do auta. Naštěstí jsem do tohoto bodu dojít nemusel, protože se Jin už konečně vynořil ve dveřích kavárny s plnýma rukama. „Co ti tak dlouho trvalo sakra?!" řekl jsem nevrle, jakmile nastoupil do auta. „Byla tam fronta, bože, tak se pořád nerozčiluj," odvětil a vrazil mi do ruky kelímek s horkou kávou. „Jak se nemám rozčilovat, když tu marníme čas tím, že si tu kupuješ snídani! Mezitím co ty jsi byl v kavárně, mně napsal Joon-" „Joong?" nadzvedl udiveně obočí. Aniž bych mu odpověděl, vrazil jsem mu svůj mobil se zprávou do ruky, aby si jí mohl sám přečíst.

„Divím se, že se najednou teď ozývá. Mám takový pocit, že se tě snaží jen rozhodit," řekl a vrátil mi zpět můj mobil. „Hmm..." zamručel jsem, když jsem si zprávu ještě jednou přečetl. „Ser na jeho kecy, však mi Tae-Hyunga najdeme!" poplácal mě po rameni a párkrát si kousl do svého jídla, které si zakoupil. Pak už se jen napil kávy a my jsme konečně opustili parkoviště. Byl jsem zvědavý, co Jin koupil, a hlavně kvůli čemu stál tak dlouho ve frontě, a proto jsem otevřel papírový sáček, který mi Jin dal. Uvnitř sáčku se nacházela velká kobliha, která byla na vrchu posypaná cukrem. Protože vypadala celkem lákavě, neodolal jsem si nekousnout. „Fuj! Co to má být?!" zašklebil jsem se, když jsem se zakousl do sladké koblihy. Bylo to tak hnusné, že jsem to musel okamžitě zapít kávou, která už naštěstí chutnala skvěle. „Sladká kobliha. Myslím, že plněná citronovou náplní," „Nesnáším citronovou náplň!" zamračil jsem se na nakousnutou koblihu a vrátil jí zpět do papírového sáčku. „Jsi vážně nevděčný," odfrkl si Jin naštvaně.