Inconceivable / Vkook

•10•

Tae-Hyung

Bylo úterý večer a Jung-Kook byl stále pryč. Od našeho společného o běda v bistru už byl pryč dva dny a já z jeho zmizení začínal být dost nesvůj. Bál jsem se totiž, že se mu něco mohlo stát. Hlavně když jsem věděl, že se kolem něj pohybují nějací divní muži, jenž vypadají vážně zvláště ne-li nebezpečně. Oni vlastně byli nebezpečný, jinak by se s Jung-Kookem nepoprali v tom baru. A o to víc jsem se bál, jestli se mu něco nestalo. Už nějakou tu chvilku jsem seděl v parku na lavičce, před univerzitou a snažil si všechny svoje myšlenky urovnat v hlavě. Jenže to nebylo tak jednoduché, jak se mohlo zdát. I přestože byl pryč jen dva hloupé dny, i za ty dva hloupé dny se mohlo něco stát. Taky bylo hrozně divné být tak sám ve svém pokoji. I přestože jsme se tak často spolu nebavili, vždy tam byl a bylo slyšet alespoň jeho po tiché dýchání. Teď se pokojem rozléhalo jen pusté ticho, které mě psychicky dusilo. Vážně jsem si za těch pár dní na jeho přítomnost tak moc zvykl.

Byl jsem ze všeho, co se odehrálo v posledních dnech, tak moc zmatený, že jsem se musel svěřit Nam-Joonovi. Dokonce jsem u nich i minulou noc přespal na pohovce, abych nemusel být na tom pokoji sám. Cítil jsem se jako malé dítě, ale z nějakého důvodu mi to nedělalo dobře. Měl jsem totiž pocit, že v prázdném pokoji vidím Ji-Mina a jeho nevinnou tvář. Před nějakou dobou jsem často trpěl vidinami, ale poslední měsíc to bylo lepší, ale teď když jsem začal mít pocit, že ho opět začínám všude vidět, tak se mi to vůbec nelíbilo. Nechtěl jsem se totiž opět vrátit do těch všech stavů, které jsem kdysi zažíval. A pomyšlení, že byl Jung-Kook někde neznámo kde a že se mu klidně něco mohlo stát, mě opravdu znepokojoval. Ještě k tomu byl nejspíš stále naštvaný na mě. Že jsem celou bodu předstíral, že si z onoho večeru vše pamatuji a že jsem mu o to i lhal. Nebo jsem si alespoň myslel, že je na mě kvůli tomu naštvaný. Alespoň tak ten den v bistru vypadal.

Jelikož už mi tu venku začínala být zima, vrátil jsem se zpátky na pokoj, kde jsem si dal teplou sprchu a lehl si do postele. Snažil jsem se už na nic nemyslet a vnímat jen ticho v pokoji, které mě tak ubíjelo. Pusté ticho ale narušil Jung-Kook! Náhle z ničeho nic se objevil ve naších dveřích pokoje. Vypadal zmoženě, unaveně a jeho oblečení bylo celé špinavé, jakoby se s ním vyválel na špinavé podlaze. „Je, ty ještě nespíš?" řekl vylekaně, když si mě všiml, jak sedím po tmě na své posteli. „Kde jsi sakra byl!" řekl jsem zvýšeným hlasem a ignoroval jeho předchozí poznámku. Jung-Kook zavřel dveře a odložil si bundu na věšák. Zul si boty a chtěl vejít do koupelny, jenže já jsem ho chytil za rameno, abych ho zastavil. „Kde jsi byl?!" zeptal jsem se ho znovu s nadějí, že mi tentokrát odpoví. „Do toho ti nic není," řekl klidným hlasem, až mě to překvapilo. Posadil se na postel a sundal si své hodinky z ruky a následně je položil na noční stolek, kde rozsvítil lampičku, jelikož jsme tu byli skoro potmě.

„Je! Však jsi byl pryč skoro dva dny!" vychrlil jsem na něj svůj argument. „Ale i tak to není tvá věc. A měl by, jsi to respektovat," řekl klidným hlasem a začal si svlékat špinavé tričko. Pohled na jeho polonahé tělo odvracelo mé naštvané myšlenky na něj i na tuhle celou situaci, ale nemohl jsem se nechat jen tak unést, a proto jsem zahleděl za něj směrem k oknu. „Je to má i věc, protože jsem se o tebe bál," odpověděl jsem mu upřímně a pohlédl mu do očí, v kterých jsem zahlédl něco, co jsem v nich ještě nikdy neviděl. Malé jiskřičky. „A proč jsi se o mě bál?" položil mi tu nejvíc stupidní otázku na světě. Chvilku jsem na něj bez odpovědi koukal a přemýšlel nad tím, co mu mám říct. „No... protože prostě proto," zamumlal jsem potichu a svůj zrak sklonil k podlaze. Ale hned nato, když jsem sebral trochu víc odvahy, jsem dodal: „Protože mi na tobě záleží." Díval jsem se stále na podlahu, tak abych zakryl svoji nervozitu a začervenání na tvářích, které stejně přes slabé světlo v místnosti nebylo vidět.

Ačkoliv jsem se na něj nedíval, slyšel jsem, jak se ke mně přiblížil. Vstal ze své postele a stoupl si těsně přede mě. Dotkl se něžně ukazováčkem mé brady a zvedl jí tak, aby mi viděl do mých očí. Svým obličejem byl tak blízko, že jsem na tom svém cítil jeho hluboký dech. Pod jeho doteky jsem se slabě zachvěl, jakoby mnou projel elektrický proud. Z paniky, která ovládala celé mé tělo, jsem zrakem přelétával z jednoho bodu do druhého. Ale když jsem se zahleděl na jeho hrudník, na kterém stále neměl tričko, zpanikařil jsem ještě víc. Jung-Kook si toho všiml, a proto jsem najednou ozval tichý zvonivý smích. Pevněji, ale opatrně uchopil znovu moji tvář, aby se mohl lépe zahledět do mých očí, které se kvůli mému transu, nedokázali ani pohnout. Takže jsem mu hleděl do očí, tak jako on mě. Jen s tím rozdílem, že jeho oči byly jako rozteklá hořká čokoláda, v které jsem se sladce utápěl.

A aniž by něco řekl, z ničeho nic se přiblížil ještě víc k mému obličeji. Přerušil náš oční kontakt, jelikož svůj pohled věnoval mým rtům, které jsem měl kvůli nervozitě celé pokousané. To mu však, ale nezabránilo v tom mu přes ně opatrně přejet palcem. Ty své si olízl a opět se mi zadíval do mých očí. Své tváře jsem měl v ohni a srdce mi začalo tlouct tak rychle, že jsem se bál, aby mi neprorazilo hrudníkem ven. „Tak dobrou Tae," zašeptal potichu. Poté se obrátil a vydal se do koupelny, do které jsem mu předtím zabránil jít. Do teď jsem nestihl pořádně pobrat to, co se mezi námi právě stalo. Dokonce jsem začal uvažovat nad tím, zda se mi to jen nezdálo, protože jsem si to nějak celý nechtěl připustit. Ale i tak jsem cítil úlevu. Bál jsem se totiž, že na mě bude pořád naštvaný, kvůli incidentu z bistra, ale zřejmě už nebyl. Ještě větší úlevu štěstí jsem cítil, když jsem věděl, že se mu nic nestalo a on se vrátil v pořádku. Ale i přes všechny tyhle pozitivní zprávy jsem stále nevěděl, kde celé dva dny Jung-Kook byl.