Inconceivable / Vkook

•39•

Tae-Hyung

Oči jsem měl plné slz, takže jsem už ani neviděl Kookieho tvář, což možná tak bylo lepší. Nechtěl jsem totiž vidět to, jak se jeho bezmocné tělo hroutí k zemi a po podlaze se roztéká jeho krev. Věděl jsem, že bych měl zasáhnout, jenže já jsem v tuhle chvíli vůbec netušil, co si počít. Nemohl jsem na Joonga jen tak vyběhnout a nůž, který jsem ještě před malou chvilkou měl u sebe mi vzal Yoon-Gi. Chtěl jsem si ho od něj vzít zpět, ale když jsem se otočil za sebe Yoon-Gi už tu nebyl. Odplížil se totiž do rohu místnosti a mě tu nechal samotného. Netušil jsem, co si počít, a tak jsem jen hloupě hleděl na ty dva. Dlouho jsem to však nevydržel a pohled jsem od nich odvrátil a zahleděl se raději na zem. Slzy se mi nepřestávaly hrnout do očí a já je nestíhal rukávem od mikiny utírat.

Když jsem si zrovna utřel další nové slzy do rukávu, všiml jsem si, jak kousek ode mne na zemi leží pistole. Ležela tam jen tak a nikdo o ní nevěděl. V ten moment, když jsem ji spatřil, jsem neváhal ani minutu a pistoli jsem okamžitě popadl. Neměl jsem sebemenší ponětí, jak se s takovou zbraní zachází, avšak v té chvíli mi to bylo úplně jedno. Popravdě jsem nad tím ani nijak nepřemýšlel. Prostě jsem popadl pistoli a namířil s ní na Joonga, a aniž bych se stihl rozmyslet, zmáčkl jsem spoušť. Místností se rozezněl hlasitý výstřel a mě tou silou pistole vyletěla směrem nahoru. V tu chvíli nebylo poznat, zda jsem ho trefil nebo ne, a tak jsem do něj střelil znovu. Tentokrát jsem však dokázal ustát výstřel a pistole mi tak nevyletěla směrem ke stropu.

Když jsem si pak všiml, jak se Joongovo tělo hroutí k zemi, okamžitě jsem svou zbraň pustil z rukou. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem právě teď udělal. Do očí se mi už opět hrnuly slzy a já jsem se teď neubránil ani hlasitým vzlykům, které se rozeznívaly místností. „Tae jsi pohodě?!" uslyšel jsem starostlivý hlas Yoon-Giho, který se zřejmě vrátil zpět ke mně. Ucítil jsem na svém rameni jeho dlaň, která mě opatrně hladila. Já jsem však nic neříkal a vystrašeně přes slzy v očích hleděl na své ruce, které ještě před malým okamžikem držely zbraň, s kterou jsem vystřelil do Joongova těla. Každou sekundou jsem si uvědomoval, co jsem to udělal a tím víc se třásly mé ruce, tak jako vlastně celé mé tělo. Okolí jako bych přestal úplně vnímat a na Jung-Kooka jako bych úplně zapomněl. V tu chvíli jsem byl jen já a vědomí toho, že jsem na Joonga doopravdy vystřelil.

Jung-Kook

Joongovo tělo leželo na zemi a já netušil, zda je mrtvý nebo jen vážně poraněný, avšak skoro vůbec se nehýbal. Jen jeho oči do těch mých upřeně hleděly a z jeho úst vycházely bolestné vzdechy. Cítil jsem se však úlevně, když jsem věděl, že už mě Joong nemůže nijak ohrozit. Méně úlevně jsem se ale cítil, když jsem pohlédl na Tae-Hyunga, který na opačné straně místnosti klečel na kolenou a se slzami v očích se díval na své dlaně, v kterých ještě před okamžikem držel zbraň. Vedle něho klečel Yoon-Gi, který se ho snažil utěšit. Tiskl si ho k sobě a s konejšivými slovy se ho snažil uklidnit.

Okamžitě jsem k němu přiběhl a přiklekl k němu tak jako Yoon-Gi. „Tae... jsi v pořádku?" dotkl jsem se opatrně jeho ramene, jenže on ucukl a mou ruku ze svého ramene setřásl. „Nech ho být, nevidíš, že není," sykl na mě nevrle Yoon-Gi, který si Tae-Hyunga tiskl do svého objetí ve snaze ho utěšit. Yoon-Giho slova jsem poslechl a na Taeho jsem jen sklesle hleděl. Až teď z blízkosti jsem si všiml, jak hrozně vypadá. Oči měl od veškerého toho pláče červené a na jeho krku se mu tvořily nehezké velké podlitiny. Nemluvně o slabé řezné raně na jeho krku... Byl jsem ještě víc vyděšený, když mi začalo pomalu docházet, co vše mu tu Joong dělal. Měl jsem chuť Tae schovat do svého objetí a už ho nikdy nepustit, jenže když jsem se ho znovu odvážil jen zlehka dotknout on tak jako předtím mou ruku ze sebe setřásl.