Why did you do that ? HS / 13+

Hospital

Chvilku jsem na ně trochu vyděšeně koukala a čekala na jejich odpověď, moje srdce bilo, jako o závod a já, i když jsem věděla, že on mě měl jako hračku a nikdy jsem pro něj nic neznamenala, tak i tak mi na něm záleželo... možná i o dost víc, než jen záleželo. - Ale bylo mi to jedno, já ho zkrátka musela vidět.

„Je?“ zeptala jsem se znova a můj hlas zněl skoro, až zoufale. Sarah na mě překvapeně zamrkala a pak se odhodlala po dlouhé chvíli mlčení a jen civění na mě, k přikývnutí. Hlasitě jsem vydechla a pak jsem se rychlým krokem vydala ke dveřím. Nandala jsem na sebe první kabát, co se mi dostal pod ruku a pak si nandala boty a rychle popadla klíče od Zaynova auta.Sedla jsem si na místo řidiče a s lehkým vydechnutím vzala do rukou volant a potom nastartovala , nejdřív trochu nejistě jsem jela do nemocnice. Doufala jsem, že mě nezastaví policie, jelikož jsem jela rozhodně víc, než se mělo, ale to mi bylo momentálně jedno. Před očima jsem měla jen jeho a jeho tělo, které musí být momentálně úplně dobité a celé od modřin. - Potřebovala jsem ho vidět, co nejdříve, i když by mi měl být volný.

„Do prdele už!“ zavrčím frustrovaně, když chvilku jezdím po parkovišti a hledám nějaké volné místo, nakonec to zaparkuju na zákaze stání a rychle utíkám na recepci. Když se otevřou dveře od nemocnice, tak mě hned ovane ten nechutný pach dezinfekce a já lehce znechuceně nakrčím nos, ale nezastavuju se a doběhnu, až k recepční.

„Včera měli přivést.“ vysypala jsem hned na mladě vypadající recepční, která na mě koukala jen chvíli trochu překvapeně a pak jen přikývla a hledala něco v počítači. - Donutilo mě to uvažovat o tom, že se do těchto situací dostává poměrně často.

„Ano, je tu.“ řekne a pak se odmlčí a prohlédne si mě „A vy jste jeho?“ zeptala se a já se lehce zamračím a pak vydechnu, chvilku jsem nevěděla co říct, protože jsem to vlastně sama nevěděla.

"Uhm… přítelkyně." řeknu po chvíli, protože mi dojde, že je to jediný způsob, jak se k němu dostat. Jsem si jistá, že Gemma tu už určitě byla, takže jako sestra bych se nemohla představit a jako kamarádku by mě tam nepustili. - Sestřička jen přikývla a pak se znovu koukla do počítače.

„Pokoj 549 třetí patro.“ promluvila hned na to a já jen přikývla a rychlým krokem jsem si to směřovala k výtahu, který byl až na konci dlouhé chodby. Každým krokem, co jsem mu byla blíž, jsem byla ještě rozrušenější a nervóznější… Určitě mě vyhodí hned, jak vejdu do pokoje a on mě zpozoruje. Kupodivu, ani tahle myšlenka, která se stane již brzy skutečností, mě neodradila od toho, abych šla stále dál k výtahu. Potřebovala jsem ho vidět, potřebovala jsem se ujistit, že je ten bastard alespoň v pořádku. Během mého přemýšlení, jsem si ani neuvědomila, že už se výtah zastavil ve třetím patře a já hned po tom, co se ozvalo nepříjemné cinknutí, jsem se vydala do patra. Trochu zmateně jsem se rozhlížela po chodbě, která se rozvětvovala do dalších tří. Vydechla jsem a pak jsem se vydala rovnou za nosem, přecpávajíc se lidmi, kteří se stále tlačí a snaží se dostávat k pacientům. Až teprve teď jsem si uvědomila, že jsme na JIP-ce, celé moje tělo se otřáslo pod dalším návalem nepříjemných pocitů a moje tempo chůze se ještě zrychlilo.

„546… 547… 548…“ mumlala jsem si potichu čísla pokojí, okolo kterých jsem procházela, až jsem se zastavila před pokojem číslo 549, ze kterého zrovna vycházel doktor.

„Jak mu je?“ zeptám se ho, když zavře dveře a tím mi znemožní vidět do toho pokoje, kde by měl ležet Harry. Svůj pohled přesměruju na postaršího doktora s výrazně modrýma očima.

„Jsem jeho přítelkyně.“ řekla jsem hned, co jsem viděla, jak se mu otevírá pusa, aby vyslovil otázku, kterou musí snad říkat tisíckrát za den.