Why did you do that ? HS / 13+

For now

„Ohnivý draku, slunce, odleť už
do skrýše na západě! Být má touha
ten rytíř s kopím v ruce, hnala by tě
a tady kolem zavládla by tma.
Ty noci vlídná k lásce, spusť svůj závoj,
ať nejbystřejší oči nevidí
a ústa nepromluví Romea,
že mi pad do náruče. Milencům
k obřadu lásky svítí jejich krása;
a láska snese tmu, je přece slepá."

Poslouchala jsem úryvek Romea a Julie, předčítaného od pana Guadalupeho, malého mexikánce s obrovským zápalem pro literaturu. Nikdo ho ale neposlouchal, všichni si povídali, byli na mobilech nebo po sobě házeli kusy zmuchlaných papírků, které několikrát skončí i v mých vlasech. Ale já nic z toho nedělala a pozorně ho poslouchala. Vždy mě ta kniha fascinovala, i když jsem z ní znala každé slovo, ještě dřív, než ho přečetl on. Bylo to zvláštní, sledovat, jak je do těch řádků stejně vcítěný jako já. Bylo to, jako kdybych koukala do zrcadla... jako bych na chvíli cítila, že alespoň v tomhle ohledu nejsem sama.

Zemřít pro lásku... je to dost krutý konec dokonalého příběhu, ale tím je i jedinečný. Navíc pro oba milence to skončilo dobře, když si i Julie vzala život, tak konečně byli spolu, tak, jak to celou dobu mělo být. Chtěla bych to zažít... ne smrt, ale tak silné pouto, za které bych byla ochotná obětovat život. Lásku, kterou asi nikdy nedostanu, dokud mě nepustí ON, i když se poslední dobou choval... hezky, bála jsem se, že uvnitř něj je časovaná bomba, co jen čeká, až přijde její čas.

Z mého přemýšlení mě vytrhl zvonek, který oznamoval konec poslední hodiny. Uklidila jsem si všechny věci a do ruky si vzala sirky a svíčku. Sešla jsem pomalu schody, a když jsem vyšla před naší školu, tak jsem zamířila k malému památníčku, co nechala zařídit naše škola a klekla jsem si k němu. Zapálila jsem svíčku a dala ji k těm ostatním, které pod ním byly. Vydechla jsem a pomalu se odvážila zvednout oči a setkat se s těmi jeho, i když jen na fotce. Na fotce, kde měl bezstarostný úsměv na tváři. Dneska už je to půl roku... půl roku od doby, co byl brutálně zavražděn Trevor. Jeho případ byl uzavřen, jako nevyřešený; na místě činu se nenašlo nic, absolutně nic co by pomohlo dopátrat vraha, tak jistě jako na jeho těle, jedno velké tajemné nic. – Kdyby Harry se rozhodl, že se mě zbaví, tak by to udělal a mé tělo by ani nikdy nemuseli najít. Pevně jsem k sobě stiskla víčka a pak se pomalu zvedla a roztřeseně si prohrábla vlasy. Jak... sakra jak může mít až takové postavení, jak může jen tak z libosti zabíjet lidi? Je mi odporný, ale zároveň mám strach. Mám strach se zeptat, aby se znovu neukázal starý Harry, co byl schopný mě zmlátit a znásilnit... zabít.

Měla bych utéct, ale nevím jak. Nevím, co mě to včera popadlo, když... nechala jsem se ho dotýkat na místech, kde mi nejvíc ublížil a co hůř... líbilo se mi to. Moje tělo bylo v tomhle ohledu slabé a jednoduše propadlo jeho dotykům... jen chvilkový zkrat. Ale nemohla jsem ho nechat jen tak si se mnou dělat cokoliv si chtěl. Vždy mi byl jeho dotyk nepříjemný, tak proč ne včera? Proč mi přijde, že mi jeho dotyky přestávají vadit? Je to špatně, tak moc špatně, ale pomalu mě začíná ovládat úplně a to je to co celou dobu chtěl.

Ozvalo se troubení tmavě modrého audi a já v něm hned poznala auto Sarah. Lehce jsem se zamračila a šla k tomu autu. Co tu dělá? Nikdy se o mě nezajímala, tak proč teď?

„Chceš svést prcku?" zasmála se, když stáhla okýnko, zřejmě dobře naladěná. Do mého periferního vidění, zrovna vjelo auto, černý Range Rover, ze kterého vystoupila vysoká Harryho postava.

„Jasně." řeknu a vejdu, dělajíc, že jsem si ho nevšimla. Nebyla jsem ani zdaleka připravená na to s ním mluvit. Hned jsem sklopila pohled na ruce v mém klínu, dokud jsme nevyjeli ze školního parkoviště. Vydechla jsem si, když jsme vjeli na silnici a jeli domů.

„Co tu vlastně děláš?" zeptala jsem se, když jsem se trochu uvolnila.

„Jela jsem tak kolem, tak jsem si řekla, že tě svezu." řekla jen a prsty si poklepávala na volant v rytmu písničky. Chovala se vážně divně, ale momentálně mi to docela vyhovovalo, takže jsem si nestěžovala.

„Jinak tenhle pátek bude mejdan a já ti tam pak někoho ukážu." promluvila po chvíli nadšeně a já si jen povzdechla.

„Proč musí být hned nějaká party, můžeš mi ho představit i normálně." nechtěla jsem nic takového, jelikož mě na nich nikdy nepotkalo nic dobrého.

„No tak bude sranda, uvidíš." řekla a já protočila oči a už jsem nic neřekla a když jsme zastavili u domu, tak jsem jen vyšla, odemkla dveře a šla nahoru do mého pokoje. Hodila jsem věci na židli a hned šla do koupelny, kde jsem se chtěla rychlou sprchou trochu vzpružit. Zavřela jsem za sebou dveře a všechno si svlékla a vešla do sprchy, kde na sebe pustila teplou vodu a pořádně dlouho tam zůstala. Naprosto vyklidněná a v pohodě. Milovala jsem chvilky nic nedělání a líného zbavování těla té špíny. Na nic nemyslet a jen relaxovat.
Když jsem se konečně rozhodla vylézt ze sprchy, tak jsem okolo sebe obmotala ručník, rozčesala si vlasy a trochu je usušila a pak vylezla z koupelny a zalezla do šatny, kde jsem si oblékla jen legíny a volnější triko. V mém pokoji se ozvala hlasitá rána a následné nadávaní. Zamračila jsem se a hned jsem vykoukla.

„Harry?" zamračila jsem se, když jsem ho uviděla, jak stojí u okna „Co tu děláš?"

„Taky tě rád vidím." promluvil dost otráveně a já znepokojeně svraštila obočí.

„Děje se něco?" zeptala jsem se tiše a sledovala každý jeho pohyb a bála se sama nějak pohnout.

„Víš je docela neslušný, když si někdo kvůli tobě udělá, jak debil v práci volno a ty se na něj pak jen koukneš a odjedeš s tvojí zasranou sestřičkou." šel pomalu ke mně a já začala rychleji dýchat a celé mé nitro začal ovládat strach.

„Já... já omlouvám se." sklopím pohled, a když vidím, jeho velké boty stát naproti mým malým bosým nohou, tak se lehce roztřesu a zavřu oči, očekávajíc další tvrdou ránu z jeho strany. Cítila jsem, jak mě jeho hrubé prsty lehce vzaly za bradu a pomalu mi zvedly tvář. Otevřela jsem oči a koukala se do těch jeho, které hned změkly a jeho ústa se lehce pootevřela.

„Omlouvám se." zašeptám tiše a sleduju ho svýma skleněnýma očima. Nevěděla jsem, co od něho čekat, sledoval mě s neznámým pocitem ve tváři a já se koukala do očí vraha. Nad tou představou, že by mě kdykoliv mohl zabít, jsem přerývaně vydechla a chtěla, uhnout hlavou, ale on zpevnil stisk na mé bradě a nepustil mě.

„Jen už to příště nedělej." řekl nezvykle hlubokým hlasem a znovu zjemnil stisk a já nevím z jakého důvodu, ale svoje ruce jsem obmotala kolem jeho trupu a objala ho. Nevím, jestli jsem to udělala kvůli tomu, že jsem ho chtěla obměkčit, nebo jsem vážně byla tak bláhová a hledala útěchu u toho, kdo naprosto rozvrací mou psychickou stránku k nepoznání, ale udělala jsem to a jeho překvapený výdech hned doplnily ruce okolo mého trupu, kterými si mě přitáhl blíž. Jeho tělo se pomalu uvolňovalo a jeho dech byl stálý. Zavřela jsem oči a víc hlavu zabořila do jeho hrudě, pro tentokrát tuhle jeho bombu nechávajíc vyplou.

Hi girls!
Tak jsem tu konečně s novou částí, moc se v ní neděje, ale chtěla jsem, abyste nahlídli do hlavy Kate a viděli jak to vidí ona a pochopili jste, jak se cítí. :)

Doufám, že příští díl nebude za měsíc, protože se za to opravdu stydím a je mi ze mně upřímně blbě, ale nějak to prostě nevychází, mám toho teď moc. :/
Ale budu se snažit co nejvíc psát častěji, jako dřív. :)

Love you
MyCatherine