Why did you do that ? HS / 13+

Just me and my monster

Pomalu otevřela oči a nejdřív jsem se trochu zděsila toho, kde to vlastně jsem. Vzpomínky na události co se stalo před několika hodinami, mi vběhly do mysli a já se chtě nechtě pousmála, než jsem si vlastně uvědomila to, že tohle moje pochybení všechno ještě víc zkomplikovalo. Jako, kdybych to potřebovala, že? S povzdechem jsem si sedla a rozhlédla se po jeho pokoje, kde jsem byla kupodivu sama. Pocítila jsem lehkou vlnu zklamání, kterou jsem ale hned zahnala a natáhla se dolu pro mé spodní prádlo, které se válelo po zemi. Byla jsem si jistá, že moje tváře měly rudou barvu a ještě víc se zabarvily při představě, jak se tam to prádlo dostalo. Vím, že jsem se chovala, jako nějaká potřeštěná puberťačka, ale na jednu stranu to pro mě bylo nové... tímto způsobem. Nevěděla jsem, jestli je dobře nebo špatně, že jsem si to užila.

„Halo?" zavolala jsem po tom, co jsem se znovu oblékla a vykoukla ze dveří. Bytem stále vládlo ticho a já se trochu zamračila a sešla dolu. V podbřišku jsem cítila stále jemný tlak, takže jsem šla pomaleji, než obvykle. Harry nikde nebyl a já si nemohla pomoct, ale cítila jsem se trochu využitá, i když jsem věděla, že je to blbost. Byla jsem to vlastně já, kdo to začal. A on mi potom řekl, že mě miluje. Srdce se mi nad tou myšlenkou rozbušilo ještě víc. Je to vůbec možné? Po tom všem? Dokáže vůbec milovat? V mé hlavě stále panoval zbytek, a i když bych se měla zaměřovat spíš na to, jakou velkou jsem udělala chybu, tak mi myslí proudili otázky spíš ohledně jeho citů. Toho, že kdyby to vážně myslel vážně, jestli by se tím něco změnilo. Tak moc mi ublížil.

Když jsem vešla do kuchyně, tak jsem si všimla malého papírku, ležícího na kuchyňské lince. Už, když jsem k němu přicházela, tak jsem poznala jeho rukopis. Váhavě jsem ho zvedla.

Omlouvám se, že tu nejsem. Musel jsem si něco zařídit. Chci, aby si u mě zůstala, budu se snažit být doma, co nejdřív.

- Harry

Lehce jsem se zamračila. Venku, už byla tma a já si uvědomila, že vlastně ani nevím kolik je hodin. Odložila jsem lístek na linku a potom šla zpátky do jeho pokoje, kde jsem si z tašky vyndala mobil. 9:21 PM svítilo na displeji, ale co mě spíš více znepokojilo, bylo několik zpráv a zmeškaných hovorů od Sarah. Musí se o mě bát. Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala kuráže a potom vytočila její číslo. Nemusela jsem čekat dlouho a ona mi to už po pár sekundách zvedla.

„Můžeš mi laskavě říct, kde do prdele jsi?! Víš, jaký jsem o tebe měla strach?! Jak si to kurva představuješ, šla si do domu toho psychopata, a pak mi nezvedneš telefon nic! Byla jsem tak zoufalá, abych se i vrátila a zeptala se, kde jsi a ten mamrd mi řekne, že už si dávno odešla!" začala na mě hned křičet a křičela by i dál, kdybych se do toho nevmísila i já.

„Klid Sarah, jsem v pořádku. Jen... jsem si musela pročistit hlavu." vlastně jsem byla i ráda za lež, co řekl Sarah Harry. Nechtěla jsem, aby věděla, co se stalo.

„A to nemůžeš sakra zvedat telefony?!"

„Promiň, měla jsem vypnuté zvonění a prostě jsem se zapomněla." vydechla jsem do mobilu omluvně a sledovala celou dobu tu postel.

„Ještě si o tom promluvíme, kdy přijdeš domu?" zeptala se mě a já se zasekla a vzpomněla si na ten papírek od Harryho. Měla bych tu zůstat nebo ne? Nevím, jestli jsem byla připravená na další střetnutí s Harrym, ale na druhou stranu mě něco nutilo tu být.

„Kate?" ozvala se znovu, když jsem dlouho neodpovídala.

„Já... promiň mi to, ale nemůžu jít hned. Musím ještě něco zařídit, nevím jestli se vrátím na noc domu." zašeptám a pořád držím ten Harryho papírek v ruce a nemůžu uvěřit, že tu vážně zůstávám.