Why did you do that ? HS / 13+

Can't let go

Po vydařené večeři a celkovém večeru, který jsme konečně trávili zase jako rodina, jsem šla pomalu nahoru. Jenže čím blíž jsem byla mému pokoji a také mému mobilu, jsem začala být více nervózní a stejně jako celou dobu jsem na sebe v duchu nadávala, proč jsem mu vlastně psala. Měli jsme zůstat zapomenutí a dál od sebe bez jediného kontaktu. Tak, jak jsem to přece chtěla no ne? Tak proč jsem sakra mu psala tu esemesku, proč na něj tolik myslím i po tom, co mi tolikrát tak moc ublížil? Nesnášela jsem svou slabotu!
Pomalu jsem otevřela dveře a jen nakoukla do pokoje, jako bych snad čekala, že tam někdo může být. Nikdo tam nebyl a já vešla pomalu dovnitř a poté se natáhla pro můj mobil, na kterém nesvítila žádná nová zpráva, zůstala jsem trochu zklamaná, i když jsem věděla, že to je tak lepší. Už na mě zapomněl a já bych na něj taky měla zapomenout.
Převlékla jsem se do pyžama a potom jsem si lehla do postele, naposledy kontrolujíc svůj mobil, než jsem si stáhla vlasy do culíku, pohodlně si lehla, zavřela oči a pokoušela se usnout, i když mi to moc nešlo. Nakonec jsem asi po hodině konečně usnula.

…………………….

Ráno mě probudila hlasitá rána rozbíjejícího se skla. Se škubnutím jsem otevřela oči a potom si nazula bačkory a po krátkém protažení a rozkoukání se jsem vyrazila dolů, kde jsem si všimla Sarah co naštvaně si něco mumlala pod nos a uklízela rozbitou skleněnou mísu.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se jí a klekla jsem si k ní a začala jí pomáhat.
„Zeptej se spíš toho svého idiota, který se rozhodl tě přijít navštívit.“ Překvapeně jsem vydechla a sleduju jí.
„Jaký můj idiot?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla a moje srdce začalo více bušit.
„No kdo asi? Harry ne.“ řekla a já si prohrábla vlasy nervózně a ohlédla jsem se.
„C-cože a on je tady?“ pokračovala jsem v otázkách a nevěděla jsem, jestli mám být ráda nebo ne. Vnitřně jsem se třásla nervozitou.
„Ne, jen ti něco přinesl a odešel. Víš že je to idiot, říkala jsem ti ať si s ním nic nezačínáš. Není to dobrý člověk…“ chtěla pokračovat, ale já ji zastavila uprostřed věty.
„Já vím, ale co přinesl?“ zeptala jsem se a skoro ani nedýchala.
„Bože jsi hrozně naivní jestli si myslíš, že to u něj něco znamená, znám ho už dost dlouho na to, abych to věděla.“ řekla vlastně všechno, co už jsem věděla a ukázala na stromeček, pod kterým byly dárky.
„On mi přinesl… dárek?“ hlesla jsem překvapeně a sledovala ten stromeček. Nemohla jsem tomu uvěřit, on na mě myslel a koupil mi dárek? Ona jen přikývla trochu otráveně, protože to bylo očividné. Chtěla jsem se rozejít k tomu stromku, ale ona obmotala svoje prsty kolem mého zápěstí a držela mě v kuchyni.
„Co spolu máte?“ promluvila a já ji jen chvíli překvapivě sledovala.
„Já… vlastně už nic.“ řekla jsem tišeji.
„Udělal ti něco, nemám pravdu?“ zeptala se po chvíli a já jen uhnula pohledem a ruku vytrhla z jejího sevření, nechtěla jsem odpovědět. Neměla jsem na to sílu. Každá myšlenka na ten večer… na víc než ten jeden večer, na první noc v jeho pokoji. Zavřela jsem oči a těžce vydechla. Jen jsem lehce přikývla a ona se zamračila a sledovala mě.
„Ty jsi tak blbá! Já ti sakra říkala, abys ho nechala být!“ rozeřve se na mě, jakoby to snad byla jen moje vina.
„Ty si myslíš, že je to tak lehké?! On mě nepustil, ani teď mě asi nechce pustit!“ už jsem to nevydřela a začala jsem na ni křičet taky. Bylo to snad poprvé, co jsem se odhodlala ji postavit. Ona mě jen chvíli beze slova sledovala.
„Promluvím s ním, řeknu aby ti ten kok*t dal konečně pokoj.“ Promluvila skoro ledovým hlasem a já ji jen bezeslova sledovala, nevědíc co říct. Chtěla jsem to vůbec? Nečekala na moji odpověď a než jsem stihla jakkoliv zareagovat, tak si vzala bundu a odešla.
Těžce jsem vydechla a sedla si na gauč. Dárek, trochu nešikovně zabalený v balícím papíru ležel přede mnou a já si v hlavě přehrávala plusy a mínusy jestli to otevřít nebo ne. Už teď jsem byla z té hádky celá roztřesená a nevěděla jsem jestli mi vůbec stojí za to to otevřít. Nakonec moje zvídavost zvítězila a já ten balík vzala opatrně do rukou. Začala jsem opatrně trhat balící papír. Uvnitř byla malá krabička. Moje srdce bilo jako splašené. Pomalu jsem otevřela tu krabičku a přerývaně se nadechla. Uvnitř byl nádherný stříbrný náramek, který měl malý přívěšek ve tvaru H. Měla jsem slzy v očích a sledovala skoro bez dechu ten náramek… Bylo by to nádherné gesto od kohokoliv jiného, ale už znám Harryho, chce si mě přivlastnit, chce všem ukázat, že jsem jeho. Ale já nemůžu být, nedokázala bych ustát další ránu. Přitom každá je ještě silnější než ta předchozí.
Vyndala jsem co nejopatrněji ten náramek. Nevěděla jsem si co myslet. Moje rozumné já si myslelo jen, že si mě namotá a znovu mi bude ubližovat. Jenže moje hloupé a naivní já, které na to unešeně koukalo a začalo znovu doufat v jeho lepší stránku. Věděla jsem, že nošení toho náramku by mě zabilo, ale nemohla jsem ho jen tak odhodit. Váhavě jsem si ho zapnula a sledovala svoji ruku. Chyběl mi, tak strašně moc, i když jsem vlastně nevěděla proč. Setřela jsem si své slzy a potom se rychle zvedla. Potřebovala jsem nutně na vzduch a provětrat si hlavu. Utíkala jsem do pokoje, kde jsem si jen pročísla vlasy a oblékla se a i s tím náramkem jsem si oblékla mikinu a nazula boty. Nevěděla jsem kam jdu, prostě jsem si do uší nasadila sluchátka a šla tam kam se mi zachtělo. Po nějakých deseti minutách jsem si uvědomila, že jsem nějak nebezpečně blízko jeho domu. Tuto ulici jsem velmi dobře znala… na konci ni byl totiž jeho dům. Trochu jsem zpanikařila, a i když jsem se lehce třásla a jediné, co jsem chtěla udělat bylo otočit se a rychle utíkat domu, tak jsem šla stále dál a dál k jeho domu.
Střecha jeho domu už vykukovala a já čím blíž jsem mu byla, tím víc jsem se bála, ale i tím víc jsem cítila ten zvláštní pocit v mé hrudi. Moje srdce začalo bušit ještě rychleji, když jsem spatřila auto Sarah před jeho domem.
„Tak už ji kurva nech na pokoji! Ona si nezasloužila být tvoje další.“ slyšela jsem najednou křik a já se schovala za strom, aby mě ani jeden z nich nezahlédl. Ona stála před jeho dveřmi, ale Harryho jsem pořádně neviděla.
„Ty nemůžeš pochopit, že to prostě nejde! Já to zkoušel ok? Už několikrát, ale zkrátka to nejde.“ Když to řekl, když jsem znovu slyšela jeho hlas, bylo to… zvláštní.
„To můžeš zkoušet na ní, ale mě med kolem huby mazat nebudeš. Nikdy se nezměníš, budeš vždy stejný feťák a zoufalec, co si to musí vybíjet na holkách, jako dřív.“ zamračila jsem se, když to řekla. Věděla jsem, že ne vždy je takový.
„Dávej si pozor na to co říkáš Sarah.“ jeho hlas byl najednou hlubší, jako vždy když byl naštvaný. Dokázala jsem si představit, jak jeho zelené oči ztmavly, jako vždy.
„Nebo co? Víš, že se tě nebojím.“ řekne stejně ledovým hlasem a já se trochu zamračím a sleduju to. Bála jsem se, že by Sarah mohl ublížit, proto jsem se s hlubokým nádechem rozhodla jít k nim.
„Sarah!“ zavolala jsem, abych upoutala obou pozornost, když jsem si všimla jeho zaťatých pěstí. Oba najednou zbystřili a  Sarah mě sledovala spíše naštvaným pohledem, zatím co Harry… koukal na mě tím svým intenzivním pohledem. Přeběhl mi z toho mráz po zádech a já šla váhavě dál.
„Sarah… nech toho a pojď, pojedeme domů.“ promluvila jsem po nepříjemné chvíli, kdy mě oba propalovali pohledy.
„Měla bys jít domu ty Kate, já tu něco řeším.“ odpálkovala mě, ale já se nedala a čapla ji za ruku.
„Prostě… pojď.“ zatáhla jsem jí a ona nakonec polevila, a i když s nechutí šla se mnou dál. Snažila jsem se ho moc nesledovat. Když už jsme byli u auta, tak jsem najednou uslyšela jeho chraplavý hlas, jak volá mé jméno.
„Kate!“ zavolal na mě a já se váhavě otočila a viděla jeho mohutnější postavu, jak šel pomalu ke mně. Vím, že si držel částečný odstup kvůli Sarah.
„Chci si promluvit.“

Hi girls!
Omlouvám se, že díl vychází až teď a také za částečné chyby. Tento díl je psaný na mobilu, proto to prosím když tak omluvte. :)

Love you
MyCatherine