Why did you do that ? HS / 13+

I'm s-sorry.

Hned ze začátku se chci omluvit za chyby, ale před chvilkou jsem to dopsala a nechtělo se mi to číst znovu, protože mi není moc dobře - momentálně ležím v posteli s teplotama a zánětem uzlin :/

Moc se vám omlouvám, snad vám to nebude moc vadit. :/

Seděla jsem pod vysokým dubem a nechávala vítr, aby vysušil moje mokré cestičky od slz a lehce rozfoukával mé vlasy, které, už teď jsou dosti rozcuchané od vytrvalého běhu, který jsem ještě před chvilkou absorbovala, abych utekla před tím monstrem, které dřímalo uvnitř něj. Bylo mi jedno to, jak dlouho jsem tady seděla a i to, že se vzduch začínal stále víc a víc ochlazovat a obloha stále černala… ignorovala jsem to a byla jsem plně zaměstnána svými myšlenkami, kterýma se honila jen jediná osoba a to byl Harry, jenom při pomyšlení, že by si mě znovu vzal násilím se mi dělalo nevolno a celé moje těla ovanula vlna odporu a opovržení. Zhluboka jsem se nadechla a sáhla si pro můj mobil, který neustále brněl uvnitř mé kapsy u mikiny. Se zděšením jsem sledovala, že jsem měla 67 zmeškaných hovorů od Harryho, radši jsem si vypla mobil a pomalu jsem se vydala domu, užívajíc si noční přírodu a pomalu tím uklidňujíc své rychle bijící srdce

„Mělas ho nechat být.“ promluvil najednou temný hlas za mnou a se polekaně otočila a v tu chvíli jsem se setkala s temným pohledem Zayna.

„Panebože.“ zamumlám a snažím se rozdýchat ten prvotní šok, ignorujíc těch pár slov, které řekl a já je vlastně ani pořádně nepostřehla.

„Měla si zmizet, dokud ti dával šanci.“ řekne potichu a trochu se přiblíží, já automaticky couvám a sleduju ho.

„P-proč bych měla mizet?“ zeptám se trochu zmateně.

„On není dobrý, dřív nebo později ti ublíží.“ řekne potichu a jde stále blíž a blíž.

„Ale donutí tě něj zůstat a bude ti ubližovat znova a znova a znova.“ říká  potichu a najedou zastaví „Nezvládneš to, si na něj moc nevinná.“ stojí a prohlíží si mě.

„Jak, už to řekl i on, už tě nenechá jít.“ řekne potichu a koukne jinam, potom ještě jednou na mě a náhle změní směr chůze a rychle odejde, nechávajíc mě tu samotnou a naprosto zmatenou, zavřela jsem oči a zatřepala hlavou, před tím, než jsem se co nejrychlejší chůzí dostala domu, kde jsem za sebou zamkla a ujistila se ještě kukátkem, že není nikde poblíž. Vůbec jsem netušila, co to mělo znamenat, ale věděla jsem, že to nechci zjistit. Zhluboka jsem se nadechla a hned šla do svého pokoje, kde jsem se převlékla do pyžama a sedla si na gauč, přičemž jsem hlavu položila do svých dlaní a ještě jednou si v duchu přehrávala ten divný a pomatený den, alespoň do té doby, než se pokojem rozezněla rána rychle se otevírajícího okna, které následně narazilo so skříně, rychle jsem zvedla hlavu a setkala se s ledovýma, smaragdovýma očima.

„Můžeš mi do prdele říct, kde jsi byla? Já tady jak největší idiot jezdím po celým zkurveným městě a hledám tě, potom projedu okolo tvého domu a vidím, že se tu svítí?!“ vykřikne najednou a já se rychle postavím a začnu od něj couvat dál, protože nemám moc dobré vzpomínky na něj, když byl takhle naštvaný. On nečekal ani chvíli, a když viděl, že couvám, tak ke mně šel blíž, natiskl mě na zeď svou rukou, kterou mě chytl pod krkem a bolestně mě zmáčkl. Já jen od něj odvrátila pohled a trochu jsem zaskučela.

„Co mi na to kurva řekneš?“ zavrčel těsně u mé tváře a svůj stisk ještě zesílil, takže jsem měla problém s dostáváním kyslíku do mých plic.

„P-promiň?“ zachraptím potichu a stále ho sleduju se zatajeným hlasem, nevědějíc, co bude dál.

Byla jsem zmatená ještě víc, když se po několika sekundách drcení mého krku rychle stáhl svou ruku a zamračil se ještě víc.