Why did you do that ? HS / 13+

Prolog [2 řada]

(Trailer na straně)

Bez jediného pohybu jsem sledovala vítr, který ve vysoké rychlosti narážel do stromů, jehož větve se nepřirozeně ohýbaly a narážely do sebe. Zima si na přírodě vybrala svou daň, vše bylo chladné, prázdné, jakoby bez života… možná proto jsem sem chodívala každý den sedět, nikdo tudy nechodil a já se s bolavím srdcem vcítila do spící přírody, která jakoby mi připomínala vnitřek sami sebe. Stromy byly od sebe daleko, byly osamělé… ostatně stejně jako já. Nevadilo mi to, vlastně právě naopak, na jednu pro mě neznámou stranu mě tohle studené a pochmurné počasí z části uklidňovalo. Uklidňovalo mě, že jednou, jako u nich přijde jaro a oni znovu obživnou, tak i já najdu své jaro a budu schopná znovu obživnout. Problém byl v tom, že já nechtěla své jaro najít. Po jaru přijde léto- to nejhezčí období, ale tím všechno hezké zase skončí, znovu bude podzim a potom zima. Já zkrátka nechci prožívat tohle prázdno znovu… znovu… a znovu. Jsem zkrátka odsouzena žít svůj černobílí svět sama, jak tomu bylo vlastně do jeho příchodu.

Nechala jsem jednu jedinou slzu vytéct z mých mrtvolných očí, když si vzpomenu na něj. Tak moc mě bolí srdce jen při pomyšlení, že si se mnou jen hrál. Jen využíval mojí bláhovost k tomu, aby si mě po všem co mi udělal obmotal kolem prstu a ovládal mě sladkými slovy, jako loutku. Bylo to směšné věřit mu, teď už to vím. Ale díky němu jsem se naučila, alespoň jednu věc. Že láska není skutečná. Láska je jen výplod naší fantazie, kterou múzou omámení spisovatelé píšou do řádek svých knih, ale ve skutečném životě není možná. Tedy, alespoň ne z obou stran. Lidi jsou spolu jen proto, že jsou osamělí, ale víte co? Mě, už samota vlastně nevadí, když v ní člověk vyrůstá, tak si na ni zvykne. Pamatuju si ty dny, kdy jsem jako malá holka nadšeně sledovala dveře a očekávala příchod mamky, aby s námi mohla oslavit svátky, moje narozeniny nebo prostě měla přijít jen tak. Vždy jsem čekala klidně i do půlnoci, i když jsem věděla, že třeba nepřijde, ale vždy jsem hloupě věřila, že se přeci jen objeví a bude moct být konečně se mnou, jenže skoro nikdy nepřišla a já si postupem času zvykala a osamostatňovala se.

Jenže… jenže když mi přišel do života Harry, tak jsem si nejdříve myslela, že je to to nejhorší, co mě může potkat, to jakým způsobem se mnou mluvil, dotýkal se mě nebo se jen koukl… bylo to tak nechutné a sprosté. Nikdy jsem nechtěla, aby se mě někdo takhle dotkl, jen vzpomínka na to, jak si mě bolestně tu první noc vzal, mi do očí vhání slzy. Bylo to… tak strašně nelidské! Ten pocit špinavosti a využenosti ve svém nitru nosím pořád. Zvedá se mi žaludek nad tím, jak si představím jeho, který do mě zběsile buší a vzdychá moje jméno, zatím co já se pod ním třesu bolestí a z očí mi tečou slzy. Nechápu, jak jsem na to mohla zapomenout, jak jsem se jenom mohla tvářit, že se vůbec nic nestalo a my s Harrym byli, jako každý normální pár? Byla jsem tak daleko pravdě, ale v tu chvíli jsem byla oblblá jeho šarmem. Dovolila jsem mu, se mě dotýkat, bez ohledu na to, jak nepříjemné to někdy ze začátku bylo. Obětovala jsem se, protože jsem si myslela, že… že by ke mně taky mohl něco cítit. Bylo to tak zvláštní s ním trávit čas, jakkoliv byl pro něj otravný, pro mě to byly ty nejhezčí a zároveň nejhorší chvíle. Vždy, když mi řekl něco hezkého, vždy když mě jemně políbil, když mi poprvé řekl tu největší lež a to tu, že mu na mě záleží… v tu chvíli to pro mě znamenalo tak strašně moc. Nesnáším své pocity za to, že k němu ještě chovám jakousi pro mě nepochopitelnou náklonost. Strašně mi chybí to, jak mě dokázal rozesmát, jak jsem se cítila poprvé v životě živá.

Tak strašně bolí fakt, že mě nikdy rád neměl. Tak šíleně moc…

Hi Girls!

Takže se vám tu hlásím s 2 řadou, doufám, že bude stejně úspěšná, jako ta první :))

Jinak vám chci strašně moc poděkovat za ohlasy na poslední díl, máme tam 50 HVĚZDIČEK A 20 KOMENTÁŘŮ!! :'))

Love you!

MyCatherine