Why did you do that ? HS / 13+

Bitches, Alkohol and Drug?

Oblékla jsem si svou černou mikinu a naposledy si rukou prohrábla vlasy, abych jim dala alespoň nějaký objem a pomalu šla do školy. Studený vítr bičoval mé tváře, ale mě to ani nevadilo… vlastně poslední dobou mi nevadilo skoro nic. Zůstala jsem vevnitř ledová tak, jako tady to počasí venku. Netrvalo dlouho a já, už stála před budovou školy. Ohlédla jsem se, tak jak to ostatně dělávám vždy. Je to už pitomí zvyk, ale pokaždé než zajdu do těch dveří, tak to musím udělat, i když vím, že kdybych ho tam opravdu viděla, tak by mě to znovu zlomilo a ty kousky, co jsem už stihla posbírat, by zase pukly. Jako vždy, tedy poslední 2 týdny, tam nebyl a já se mohla s klidnějším svědomím vydat do třídy. Myslela jsem, že když už nebudu svůj čas plýtvat s Harrym, že bych se zase mohla soustředit na školu, což se mi i částečně povedlo. Vždy když jsem byla doma sama a nemohla jsem vypudit z hlavy ten nelidský čin, tak jsem si jednoduše vzala knížku a začala studovat… vlastně jsem se takhle učila od rána až do večera. Nechápala jsem, proč mě jeho odchod tak bolestivě zasáhl. Ale myslím, že to nebylo to, že mě opustil, ale jak mě opustil a za jakých podmínek.

„Hej Hudsonová!“ zařvala na mě Ashley a tím mě vyrušila z nekonečných proudů mých myšlenek. Zvedla jsem pohled od svých učebnic a setkala se s její zmalovanou tváří.

„Co je Ashley?“ zeptala jsem se více méně unaveně a sledovala jí, jak si razí cestičku skrz všechny spolužáky přímo ke mně a sedla si na okraj mé lavice.

„Máš tady ten projekt na biologii?“ usmála se na mě snad tím nejvíc falešným úsměvem, jakým to šlo.

„Jo mám, proč?“ odpověděla jsem jí prostě a začínala se trochu bát. Jde o to, že Ashley a vlastně všichni, co na mě stále šlapaly a dělali věci, které bych nikomu nepřála, si ode mě drželi odstup, dokud viděli, že se stále stýkám s Harrym. Drželi si ode mě určitý odstup a já za to byla upřímně ráda, ale teď když tu Harry už dlouho nebyl a jim zřejmě došlo, že spolu už nejsme? – No, když o tom tak přemýšlím, to jsme nikdy nebyli, ale to oni neví.

„Dej mi ho.“ řekla a začala svým dlouhým nehtem klepat o lavici a já jen překvapeně zamrkala.

„Cože? Ne.“ hned jak jsem si uvědomila, co po mě vlastně chce, tak jsem odpověděla. Zdála se, že není mou reakcí moc potěšena, ale mě to bylo upřímně jedno.

„Tak hele, ani jedna nechceme mít problémy tak to naval, než jeden velký budeš mít.“ začala mi vyhrožovat a já se na chvíli zasekla, ale potom jsem se zamračila a narovnala se. Už si nechci nechat šlapat na hlavu… od nikoho a NIKDY.

„Ne, nebudu ti ho dávat.“ řeknu pevným hlasem a nebojácně se jí koukám do očí, ona se jenom začne smát.

„Fajn Hudsonová, jak myslíš.“ zasmála se a potom s povýšeneckým výrazem odešla. Měla jsem ze sebe dobrý pocit, ale na druhou stranu jsem se nemohla ubránit paranoie, že mi něco udělá. Očima jsem vyhledala její vysokou postavu a sledovala, jak šla za Aaronem, který vypadal přímo vyděšeně a potom z tašky vyndal nějaké desky a podal jí je. Lehce jsem si povzdechla, život není fér.

Celý den se strašně táhl, chodila jsem automaticky s přednášky na přednášku. Připadala jsem si jako robot: přijít, sednout si, čekat na zvonění, dávat pozor, zapisovat si poznámky, při zvonění si sbalit věci, jít na další přednášku, sednout si… - Bylo to dost depresivní, ale já na nic jiného neměla náladu.

Nicméně jsem se měla alespoň jak zabavit, ale když odzvonilo na poslední hodinu a já byla nucena jít domu, kde budu jak jinak než sama jen se svými myšlenkami. Musím se v nich přestat utápět, ale někdy to prostě nejde.