Why did you do that ? HS / 13+

Everything's begins

Celý den ve škole jsem byla duchem mimo a přemýšlela jenom o tom, jestli mám jít za Harrym nebo ne. Celé moje já bylo rozděleno na dva tábory, které proti sobě vedly tvrdou válku, a mně z toho všeho začínala bolet hlava. Proč už mě alespoň nenechá být? Proč využívá toho, že k němu něco cítím? Když jsem ho poznávala, tak jsem věděla, že až tenhle chlap je to nejhorší zlo, co se mi mohlo připlést do cesty. Říkejte těm dvěma táborům jakkoliv: Pro a proti, rozum proti citům, ale pro mě to bylo zkrátka srdce proti mozku.– A díky rozporu těchto dvou jsem neudržela pozornost absolutně na ničem a už ne na písemce z matematiky, kterou jsme psali.

S povzdechem jsem si uklidila všechny moje učebnice do tašky a potom si ji přehodila přes rameno a vydala se spolu s ostatními studenty ven ze školy, kterou bych dříve nazývala spíše rájem, než peklem, ale doby se mění a tak i lidi a s nimi jejich názory. Vyšla jsem před hlavní budovu školy a těkala z pravé cesty na levou a vůbec nevěděla, kam mám jít. Domu nebo do nemocnice?

Když půjdu tam, tak mě třeba bude zase tahat za nos, ale na druhou stranu, jestli tam nepůjdu, tak si to budu vyčítat. Třeba mě tam chtěl jenom kvůli tomu, aby poznal, jestli si mě obmotal kolem prstu, nebo se tam cítil sám a byl rád, za každou návštěvu. Takže já se zajímám o to, jak se on cítil, ale zajímal se on o to, jak se budu cítit já? - Na to jsem nemohla nic vytknout, zvedla jsem hlavu a s nově nabitým sebevědomím jsem šla domů, pevně rozhodnutá tentokrát být silnější.

………………………….

Nešla jsem tam… uběhl vlastně týden od posledního vidění se s Harrym a já ještě nebyla ani jednou v nemocnici. Je to úžasný pocit, pro někoho by to bylo možná směsné, ale pro mě, jako pro člověka psychicky velmi připoutaného k Harrymu, to byl úžasný posun k lepšímu, i když jsem v sobě měla stále ten hlásek, který mě stále nutil jít k němu. Odolala jsem a musím přiznat, že jsem se cítila stále silnější a silnější od doby, co jsem ho znala. Možná jsem to potřebovala, potřebovala jsem si dokázat, že on mě chce taky u sebe. Měla jsem pocit, jako kdybych už mohla pomalu znovu začít stavět svoje obrané zdi.

Naložila jsem všechen nákup po zaplacení do tašek a pak se vydala domů. Naneštěstí to bylo dost daleko, takže jsem mohla buď jít pěšky nebo jet tím přecpaným autobusem, kde by si vedle mě sedl nějaký zpocený 50-letý chlap. Jen nad tou představou jsem znechuceně pokrčila nos a potom vyrazila i s těmi taškami domů. Neušla jsem ani 100 metrů, když vedle mě zastavilo auto. Podle černé barvy jsem typovala, že je to Zayn, zastavila jsem se a koukala do okýnka, čekajíc, až tam vykoukne Zaynova hlava. Překvapeně jsem zamrkala, když jsem spatřila Harryho kudrnatou hlavu, kterou už neměl zavázanou ve fáči, nýbrž měl vlasy jen svázané šátkem a celkově jeho obličej, už vypadal lépe. Ale jeho zdravotní stav nebylo to, co mě momentálně zajímalo, to co mi opravdu dělalo starost, bylo moje srdce, které se hned rychle rozbušilo při pohledu do jeho očí a moje obrané stěny se začaly pomalu, ale jistě bortit. Musela jsem se vzpamatovat, ale já jednoduše nebyla připravená na to, že ho uvidím tak brzo. Myslela jsem si, že ho tak brzo nepustí… počítala jsem s tím.

„Odvezu tě.“ jeho chraplavý hlas se silným britským akcentem mě vyrušil z mého přemýšlení o něm a v mém mozku se hned rozsvítila červená kontrolka a já zavrtěla hlavou.

„Ne to je v pohodě, mám to kousek.“ zamumlala jsem hned, nechtěla jsem s ním mít už nic společného.

 „No tak, máš těžké tašky, jen si sedni.“ řekl a já se chvíli zamyslela a koukla na ty dvě plné tašky, které mě táhly k zemi. Vydechla jsem a pak jsem nedobrovolně přikývla a pomalu nastoupila do jeho auta. Věděla jsem, že dělám chybu, ale mě se vážně s těmi taškami nechtělo táhnout. Harry vyjel hned, jak jsem se připoutala a svůj nákup jsem si dala k nohám.

„Nepřišla si.“ řekne po chvíli a já potlačím malý úsměv na mé tváři a jen pokrčím rameny. Nevím proč, ale tohle mě jednoduše zahřálo u srdce, i když jsem věděla, že bych měla zůstat ledová.

„Neviděla jsem důvod, proč bych měla chodit, Harry.“ odpovím mu a držím si ledový pohled. Připadala jsem si jako malé dítě, které ztrácelo v tom oceánu pocitů, které se ve mně právě míchaly.

„Slíbila si to.“ zamračí se a jede směrem k mému domu.

„ Ne, neslíbila, řekla jsem možná…“ upřesním mu a taky se lehce zamračím. Jen lehce přimhouřil oči a jel dál.

„Harry?“ zašeptám potichu, když mi to nedá a zvědavost přemůže opatrnost.

„Hmm?“ zamumlal a stále byl pevně soustředěný na vozovku před námi a nevěnoval mi ani jediný pohled, vlastně jsem za to byla i ráda.

„Co si udělal, že tě tak zřídili?“ zeptám se stále tichým a trochu bojácným hlasem, i když jsem se už částečně přes ten strach z ublížení přenesla, tak tam stále někde byl a varoval mě, ať jsem stále opatrná. Radši bych ani nechtěla vědět, čeho by byl schopný. – Vypadal mou otázkou dost zaskočen, což ještě posilnilo mojí zvědavost.

„Nic moc, jen jsem si zahrával s nebezpečnými lidmi.“ řekne jenom a já lehce přimhouřím oči a moje mysl hned začne vymýšlet různé reálné i nereálné scénáře toho, jak to mohlo vůbec vypadat, ale byla jsem za to i docela ráda, dokázalo mě to rozptýlit na dost dlouhou dobu, abych nemusela myslet na jeho blízkou přítomnost, občasné pohledy, co jsem na sobě cítila, ani tu jeho intenzivní mátovou vůni.

„A v čem přesně sis s nimi zahrával?“ vyzvídám dál a sleduju jeho tvář z profilu, která se hned po vyslovení mé otázky zamračí a celé jeho tělo se napne.

„ Do toho ti nic není, babe.“ řekne tvrdým a autoritativním hlasem, z kterého se mi ježily chloupky na zátylku, ale věděla jsem, že má vlastně pravdu. Proto jsem jenom přikývla a dál už radši byla ticho, jelikož vím, že konverzace s Harrym, která mu není příjemná je jako dráždit hada bosou nohou. Je dost možné, že by do tebe zabořil své ostré zuby a pustil ti do těla jed, který by tě postupně zabíjel zevnitř. To jsem nepotřebovala, ale taky jsem věděla, že nemůžu říct plnohodnotné sbohem Harrymu Stylesovi, dokud vlastně nezjistím, co vlastně všechno, tenhle krutý chlap skrývá. Bude to nebezpečná cesta na delší běh, ale já byla rozhodnutá ji podstoupit, abych mohla žít zbytek mého života s klidem v duši… nebo ještě s větší bolestí.

A už jsem přesně věděla to, jak to udělám.

Hi Girls

moc se omlouvám za kupu chyb, o kterých vím, že tam budou, ale měla jsem to přidat, už dnes ve dvě ráno, a to jsem to nechtěla kontrolovat, ale úplně mi to blblo, takže to přidávám teď. :)

Taky se chci omluvit, že je tenhle díl kratší, ale jak jste asi už poznali, tak tohle je odrazový můstek celé zápletky, která bude ve druhé, a taky poslední, sérii. Doufám, že se mnou budete, až do konce a že společně se mnou prožijete příběhy Katy, Harryho, ale i Zayna. :))

A taky vám chci nehorázně moc poděkovat, za #10 In Teen Fiction!!! :'))

Love you

MyCatherine