Why did you do that ? HS / 13+

No, absolutely no.

Sledovala jsem ho. Svýma očima jsem pozorovala ty jeho barvy hořké čokolády, které byly, stejně jako zbytek jeho tváře, stále kamenné. Ostatně, jak jinak.

„Asi víš, proč jsem s tebou chtěla mluvit." začnu konverzaci po chvíli ticha, co tu panovala od doby, co odsunul stoličku naproti mě a objednal si kafé. Nemohla jsem si všimnout jeho unavené tváře, z čehož jsem usoudila, že kafé bude jeho vyprošťovák po rušné noci.

„Zavolala si mi dnes v deset a řekla, že se musíme sejít, takže vlastně ne... nevím o čem chceš mluvit." řekne značně pobaveně a já se musím v mysli lehce profackovat, jistě že to neví, nic jsem mu neřekla.

"Uhm... jo promiň." lehce se zasměju a skloním hlavu, aby nebyla tolik vidět červeň, která se mi vkradla do tváří. Proč já nemůžu s někým komunikovat normálně? Když mě nepřivádí do nesnází Harry a ty jeho věčné poznámky, tak se do něho dokážu perfektně dostat sama.

„Chci vědět důvod toho, že Harryho tak zbili a taky chci vědět kdo." objasním mu situaci a jeho kamenná tvář se hned změní na zamračenou.

„Už jednou jsem ti říkal, že...-" nenechala jsem ho to dokončit a skočila jsem mu do řeči.

„Že by mi to měl říct on a ty že k tomu nemáš právo... já vím, já vím." zamumlám a vydechnu, stále sledujíc jeho oči.

„Tak proč se ptáš, když víš, že ti stejně neodpovím?" zvedne trochu nechápavě obočí a já jen pokrčím rameny.

„Já nevím, prostě jsem doufala, že by si mi třeba, alespoň něco řekl." vydechnu a skloním pohled k mému jahodovému latté, které si lžičkou lehce promíchám a následně se napiju. Sladká chuť hned zasáhne mé chuťové pohárky a moje tělo se lehce uklidní. - Zázračné to, co dokáže s tělem kofein smíchaný s cukrem... tedy alespoň pro teď, dokud kofein nezačne pořádně působit a já budu ještě víc neklidná, než doteď.

„Proč to vůbec chceš vědět?" zeptá se mě, i když zřejmě předem bude znát mojí odpověď.

„Jenom prostě..." vydechnu a vnitřně si to vlastně snažím vysvětlit i sama sobě... možná to nemá jenom jeden důvod.

„Byl součástí mého života dlouho, byl můj první." řeknu to s nepředstíranou nechutí a mojí hlavu hned zaměstnají všechny ty vzpomínky na to, jak mě odvezl k sobě domu a

„I když to nebylo zrovna nejlepší, tak mám zřejmě už jenom kvůli tomu nějaké spojení, které sama nechápu a byla bych radši, kdyby ani neexistovalo." vydechnu a mám oči celou tu dobu na mých rukou, které pevně svírají plastový kelímek.

„Miluješ ho?" zeptal se mě a já se na něj vyděšeně a nechápavě koukla. Je pravda, že jsem nad tím nikdy nepřemýšlela... ale i kdyby ano. - Jde vůbec milovat člověka, který vám už tolik ublížil?

„Ne to rozhodně ne." zavrtím rázně hlavou a on si lehce vydechne a přikývne.

„Dobře." řekne jenom a pak se napije a já už vím, že mi tou jeho otázkou dal brouka do hlavy na dost dlouhou dobu. Jak ho vůbec mohlo něco takového napadnout? Jak si vůbec mohl myslet, že bych ho mohla milovat, po tom co všechno udělal? - Přiznávám... není mi lhostejný, i když ani to nechápu, ale milovat ho? Ne, ne to ne!

„Takže mi neřekneš absolutně nic?" řeknu a doufám, že mě to dokáže rozptýlit a moje myšlenky dostanu jiným směrem, než tím, který končí na té záludné a pro mě nepředstavitelné otázce - Miluju ho?

„Jediný co ti můžu říct je to, že bys to zjišťovat rozhodně neměla... znáš jeho temnou stránku, ale věř, že dokáže být ještě o dost horší." zamračila jsem se a v mé hlavě to začalo ještě víc šrotovat a moje touha po informacích mě přímo nabádala k tomu, abych rozhodně nepřestávala, což ani nehodlám. Ale na druhou stranu je ve mně ta část já, která by se nejraději schoulila do klubíčka pod stolem a už nikdy nevylezla.