Why did you do that ? HS / 13+

Jsem vrah!

Koukala jsem se na místo, kde ještě před chvilkou stál Harry, pořád mi v hlavě běhala jeho slova.

"To, už ne."

Zatřepala jsem hlavou, abych se dostala z toho takzvaného transu a rychle popadla mobil. Nesmí to udělat, já mu nedovolím zabít člověka, je jedno jak zkaženého a  kolik trápení mi přinesl! Prostě ne! Vytočila jsem Harryho číslo, ale nezvedal to. Po asi osmém pípnutí jsem to vzdala, vypla jsem hovor a mobil hodila na postel. Sedla jsem si na zem a kolébala jsem se tam a zpátky v zoufalé snaze se uklidnit, ale vždy když jsem pomyslela na to, že Trevor možná už nežije a mojí vinou, měla jsem chuť se taky zabít! Takhle přece nemůžu žít….. Nemůžu žít s výčitkami svědomí, až do konce života!

……………………………………………

"Halo? Je tu někdo?" zeptala jsem se do tmy a šla tmavou chodbou, vedoucí někam do neznáma. Slyšela jsem výstřel a polekaně jsem sebou trhla  a ihned utíkala k místu odkud byl slyšet.

"Tys mě zabila." zašeptal mi někdo do ucha a já se zastavila, otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl. Naběhla mi husí kůže a já se radši rozeběhla dál, ohlížejíc se za sebe. Do někoho jsem narazila, pomalu jsem zvedla hlavu a setkala se s Trevorovýma očima, plných slz, které ihned vyměnila zloba a černota v jeho očích.

"ZABILA JSI MĚ!" Zakřičel na mě a já sebou polekaně trhla. Otevřel pusu, ve které měl několik řad zubů a se strašidelným kvílením se na mě vrhl. Zavřela jsem oči a přikrčila se. Nic se nedělo a ten ohlušující křik přestal. Otevřela jsem oči a nacházela jsem se rázem v osamělé uličce.

"Nezabíjej mě, prosím!" uslyšela jsem bolestný vzlykot a koukla jsem se na nejtmavší roh uličky, stála tam postava s kapucí, která mířila zbraní na Trevora, který se svíjel v bolestech. Ta postava se jen zlověstně zasmála a hned po tom byla slyšet rána.

"Néééé!" vykřikla jsem a přiběhla k Trevorovi, který nejevil žádné známky života.

"Ty zrůdo!" vykřikla jsem a potom jsem vzhlédla a podívala se do očí sami sebe.

……………………………………….

S trhnutím jsem se probudila a zhluboka nadechla, byl to jenom sen… jenom sen, nic se nestalo a já nezabila Trevora. Pomalu jsem zvedla své bolavé tělo a koukla jsem se na hodiny, kde svítilo zelenýma číslicemi 5:47. Vůbec se mi spát nechtělo, alespoň ne, po té noční můře. Otevřela jsem balkonové dveře a šla si sednout na plastovou židli, odkud jsem měla perfektní výhled na celý Londýn.

Přemýšlela jsem o všem, připadám si jako, kdybych se dostala do kruhu a zkrátka nevím, jak ven. Harry byl dřív jenom ten bezcitný hajzl, kterým je částečně doteď, ale přijde mi, že se jeho postoj k mé osobě nepatrně změnil.

 ..........

"Já toho idiota zabiju!" vykřikl a vstal, šel směrem k oknu, přiskočila jsem k němu a chytla ho za ruku, to nesmí udělat!

"Slíbil si mi něco!"  přes fyzickou stránku to nešlo, nemohla jsem to zastavit. Zkusila jsem to jinak.

"To je mi jedno, nikomu neposloužíš jako boxovací pytel." řekl a já se zasmála.

"Jestli si nepamatuješ, pro tebe jsem taky jenom boxovací pytel!" vykřikla jsem na něj a on se zastavil. A kouknul se na mě.

"To, už ne." řekl a já se zarazila, Harry využil mojí nepozornosti a vytrhl jeho ruku z mého sevření a v tu ránu byl pryč.