Why did you do that ? HS / 13+

Close to the death

Od té události to šlo z kopce, a i když jsem stále naivně doufala, že se to nějakým tím časem zlepší, ale připadalo mi jako kdyby to závaží, co jsem nosila na svých ramenou, dostalo každý den o 10 kilo navíc. Zkoušela jsem všechno, abych se od toho oprostila.

Pár dní jsem chodila do školy, abych se alespoň dostala z mého pokoje na čerstvý vzduch, ale ničemu to nepomáhalo. Moje absolutní nesoustředění a hlavně modřiny, které byly vidět i pod vrstvou make-upu, přitahovaly moc velkou pozornost. Nejhorší to bylo, když si mě k sobě přivolala paní ředitelka Johannsonová a vyptávala se mě na různé otázky typu: Je všechno v pořádku? Odkud máš ty modřiny. Udělali ti to tvoji rodiče nebo někdo ze školy? Ale nejlepší na tom všem byla ta věta… Nám to můžeš říct. – A to bylo právě to… já nemohla. Nemohla jsem to říct absolutně nikomu. Proto jsem se rozhodla příští den nejít do školy. Nepotřebovala jsem další problémy ze strany školy a hlavně ze strany mé matky, kterou by určitě kontaktovala. Umím si představit to, jak by vyšilovala a bála se o mě. A to je právě to, nechci ji přidělávat zbytečné starosti. – Ještě ten den odpoledne jsem zavolala mamce, která byla momentálně v Oslu a půl hodiny jsem jí přesvědčovala o tom, že by bylo lepší, kdyby mě nechala doma, protože mi je špatně a mám teplotu.  Nakonec schválila to, že můžu zůstat doma, ale pod podmínkou, že jí budu každý den volat. Nerada jsem ji lhala, ale věděla jsem, že v tomhle ohledu zkrátka nemám na vybranou.

Tak jsem zůstala celý ten týden doma a užírala se v šeru mého pokoje. Přes den zavřená v domě a v noci jsem si sedla ven na houpačku, na které jsem si hrála když jsem byla malá, sledujíc hvězdy. Noc byla jediná část dne, kdy jsem si připadala lépe… trochu víc živá. Vždy jsem se utápěla ve svých myšlenkách s hlavou vzhůru ke hvězdám a lehce se pohupovala na staré dřevěné houpačce. Často jsem jen tak zavřela oči a vzpomínala na mé bezstarostné dětství, které jsem milovala. Mamka seděla na verandě a s úsměvem a obličejem natočeném ke slunci a snažila se nachytat nějakou barvu do své mramorové pokožky, moje malé já, které mělo zapletené dva copánky po stranách hlavy, sedělo na téhle houpačce, na které právě sedím já. Vždy jsem zasněně pozorovala mamku,  naše sousedy, všechny ty lidi co prošli kolem mě a představovala si, jaké to asi je žít ve světě dospělých. Neděsila jsem se toho, právě že na opak, těšila jsem se na to. Jenže čím starší jsem byla, tím víc jsem si začala uvědomovat krutou realitu a začala věci vidět jinak, než mýma dětskýma očima. Byla to pro mě rána, ale ne taková na které jsem si začala přestupem na druhý stupeň, zvykat. Myslela jsem si, že mě každá rána nebo urážka posilní, ale právě na opak. Místo toho, abych to ignorovala a starala se o svoje věci, mi to začínalo lézt na mozek. Najednou se pro mě všechny mé priority změnily a já zůstala naprosto sama ve svém malém světě, okupovaná ostatními.

………………………

Ticho mého pokoje přerušilo hlasité zvonění mého mobilu. Překvapeně jsem otevřela oči a vzala ho do rukou, lehce mžourajíc, abych viděla písmena v tom ostrém světle, který jako jediné prolínalo tmu mého pokoje. Musela jsem asi usnout po obědě. Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy a koukla se zpátky na mobil, kde modře svítilo jméno ‚Zayn‘. Nevěděla jsem jestli to mám vzít nebo ne, posledních pár dnů mi už několikrát volal a já se bála, že by mohl přijít a různě se vyptával, což jsem rozhodně nechtěla. On je typ člověka, který vycítí lež na míli daleko, ale já nechtěla aby tohle věděl. Nechtěla jsem, aby to kdokoliv věděl, bylo to zkrátka moc a já věděla, že moje hrdost by nikdy nedovolila, abych to řekla. Přes mobil budu mít větší šanci, že uvěří mé lži. – Prstem jsem přejela přes displej mobilu a zvedla hovor.

„Halo?“ promluvila jsem unaveným a lehce nakřáplým hlasem a hned si odkašlala, abych ho dostala alespoň trochu do normálu.

„Kate? Jsi v pořádku?“ sluchátkem se ozval jeho hlas a já se lehce pousmála a zavřela pevně oči, abych zadržela všechny slzy, co se chtěly dostat na povrch.