Why did you do that ? HS / 13+

This house no longer feels like home - part 2/2

Ucítila jsem lehký dotek na mé tváři a vydechla, pomalu se probouzejíc z mého poklidného snění do kruté reality a hlavně do mého bolavého těla. Cítila jsem, jak ze mě někdo pomalu sundává přikrývku. Byl to snad on? Bála jsem se moc na to, abych otevřela oči a podívala se, proto jsem radši ještě oční víčka stiskla k sobě blíž a dělala, že dál poklidně spím.

Polekaně jsem sebou cukla, když se mě dotkla něčí teplá ruka na boku a lehce přejela po bolavých místech, kde se přes noc určitě vytvořily modřiny. Rukou jel pomalu nahoru, až k mému krku, kde se dotkl na jednoho z krví podlitých kousanců. Byla jsem stále nahá, a i když jsem k tomu člověku byla zády, tak jsem nechtěla, aby měl takhle před sebou moje tělo, ale jako vždy strach vyhrál nad studem a já dál hrála své malé divadélko.

Najednou ten něčí dotek zmizel z mé pokožky. A chvilku se nedělo vůbec nic, než se prohnula postel a následně se ozvali kroky bosých noh, chodící po dřevěné podlaze. Klaply dveře a já otevřela oči, nikde nikdo nebyl. Lehce jsem si oddechla a chtěla si sednout, ale ve chvíli, kdy jsem zatnula břišní svaly, tak do mého těla vystřelila další nečekaná vlna bolesti a já zaskučela a znovu si lehla. Svůj pohled jsem přesunula mezi mé nohy a zděsila se, když jsem si všimla krve. Věděla jsem moc dobře, od čeho to je, protože mi zrovna moje perioda skončila. Po tvářích se mi znovu začaly řinout slzy a já si je rychle poutírala, když jsem uslyšela kroky, které se znovu přibližovaly a položila jsem hlavu, zavírajíc oči a čekajíc, co se stane. Otevřely se dveře a kroky se stále přibližovaly, dokud si ten někdo nesedl vedle mě na postel. Hned mě ovanula Harryho charakteristická vůně, která by mi jindy přišla neodolatelná, ale ne teď a vlastně už nikdy... udělal to znovu, i když slíbil že ne. Ale proč je stále tu? Vydechl před tím, než moje tělo znovu zahalil do přikrývky, zřejmě aby se nemusel dívat na mé odporné tělo, a chytl mě opatrně za ruku. Automaticky jsem chtěla tu ruku stáhnout a odplazit se někam do koutu, kam by na mě nemohl, ale neudělala jsem to a radši stále tiše doufala, že když si bude myslet, že spím, tak nic neudělá.

„Kate, vstávej.“ řekne mírným hlasem a já automaticky ztuhnu a moje srdce se rozbuší ještě víc. Co mi chce udělat? Možná se jenom chce přesvědčit, že spím, aby mi mohl něco udělat? Tahle představa mě vyděsila na tolik, že jsem hned otevřela oči a pohled zaměřila na jeho ruku, ve které ku podivu nebyla žádná zbraň ani předmět, kterým by mi mohl ublížit, ale voda a prášek.

„Na, vypij to.“ řekl tichým hlasem a já přeměřila svůj pohled na jeho obličej a hned uhnula pohledem, bojíc se, že bych ho mohla nějak vyprovokovat. Chtěla jsem zavrtět hlavou, říct cokoliv na projevení mého nesouhlasu, ale nemohla jsem. Bála jsem se, že se naštve a ublíží mi znovu. Tak jsem jenom přikývla a hlasitě jsem vydechla, pomalu se s bolestnou grimasou zvedajíc, bylo to jako kdyby každá moje buňka křičela bolestí. Chtěl mě chytit za paži a pomoct mi si sednout, ale já se hned uhnula a zamračila jsem se. Byl mi odporný, všechno, co jsem k němu kdy cítila, to on zabil a vůbec ho neomlouvá to, že byl opilý. Stáhl tedy zpátky svou ruku a čekal, až se pomalu posadím a pak mi podal tu skleničku a dva prášky.

„Je to proti bolesti, mělo by to pomoct... alespoň trochu.“ řekl na vysvětlenou, když viděl můj pohled na ně. Opatrně jsem je od něj vzala a dávala si přitom pozor, abych se ho vůbec nedotkla a následně si vzala ty prášky a zapila je vodou.

„To, co se stalo včera...“ začal, ale já ho hned přerušila.

„Odejdi odsud.“ zašeptám a poprvé za tu dobu se kouknu do těch jeho smaragdových očí. Snažila jsem se vypadat klidně a vyrovnaně, abych alespoň částečně v sobě ukryla tu malou ubrečenou holku, která uvnitř mě zoufale křičí o pomoc. Na jeho tváři se mihl náznak něco, co jsem u něho snad nikdy neviděla. Lítost?