Why did you do that ? HS / 13+

Just tell me why.

Za Harry jsem chodila každý den, co byl v nemocnici, tedy už 4 dny. Vím, že bych pravděpodobně měla chtít, aby se už probral a já poznala, jestli je v pořádku nebo ne, ale paradoxem bylo spíše to, že já jsem ani nechtěla, aby se probudil. Vím, že je to ode mě sobecké, ale já si vlastně užívala to, že jsem mu mohla být tak blízko bez toho, aby mi nějak ubližoval, i když byl ve stavu… v jakém byl. Doslova jsem se netěšila na chvíli, až otevře ty svoje smaragdové oči a vypálí jimi díru do mého zesláblého těla a pošle mě se smíchem do patřičných míst.

Povzdechla jsem si a palcem jsem hladila jeho ruku a sledovala jeho zavřené oči a na jednu stranu jsem si přála, aby je otevřel… milovala jsem jejich barvu. Očima jsem sjela na jeho rty a vzpomněla si na všechny ty chvíle, kdy si mě k sobě přitáhl a lehce otřel svoje rty o ty moje. Milovala jsem jejich chuť. Radši jsem zavřela oči a lehce zatřepala hlavou, abych vyhnala ty otravné myšlenky z mé hlavy, akorát ničily zbytek mého zdravého rozumu… Kdy se mi sakra stihl zarýt tak strašně hluboko pod mou kůži? Bylo to od něj nefér. Přišel do mého života, způsobil v něm paseku, otočil ho vzhůru nohama a mně na něm pořád záleží? Jsem jenom další naivní holka, co byla ve špatný čas na špatném místě a platí za to dost velkou daň. Někdy bych chtěla být robotem a jednoduše mít tlačítko na vymazání paměti nebo alespoň vypnutí citů. - Bohužel jsem jenom člověk.

„Neměla bys tu být.“ zašeptal za mnou Zaynův hlas, ale já už nebyla překvapena jeho náhlou přítomností. – Tohle on dělal často a upřímně jsem si na to už stihla zvyknout. Zvedla jsem k němu pohled a přikývla.

„Jo… jo já to vím.“ zamumlám tiše a povzdechnu si.

„Pojď, jdeme na oběd.“ řekne směrem ke mně a já jenom přikývnu a zvednu se, pouštějíc s lehkou nechutí jeho ruku a nandávající si svůj modrý kabátek. Věnovala jsem Harrymu poslední pohled a viděla ho tak, jako posledních několik dní – ve stejné poloze. Vypadal mrtvě, ale díky pípání přístrojů jsem měla stále jistotu, že tu je. Přesunula jsem pohled na Zayna a šla s ním jenom dolů do kantýny, kde jsem si koupila kuřecí bagetu a pak si sedla naproti Zaynovi. Rozbalila jsem ji a hned jsem si do ni kousla, jelikož jsem měla dost velký hlad.

„Vždycky mě zajímalo, proč mi vlastně s celým tímhle tím pomáháš.“ zamumlám po tom, co spolknu první sousto. On si jen udržel svou nicneříkající tvář a pokrčil rameny, ale nic víc mi k tomu neřekne. Vydechnu a radši si znovu kousnu. – Někdy mě vážně vytáčí fakt, že mi skoro nikdy neodpoví na žádnou mou otázku. Jsem v tomhle hrozná, vždy jsem musela všechno vědět a společnost tohoto člověka je pro mě mnohokrát velice stresující. Ale nestěžuju si, stejně je to jediný člověk, který se se mnou baví a upřímně jsem si ho za tu dobu docela i oblíbila. – On se jen zasmál.

„Nad vším moc přemýšlíš.“ konstatoval a tentokrát jsem byla já, kdo pokrčil rameny.

„Už jsem prostě taková.“ řekla jsem a pomalu dojídala svou bagetu, která byla unikát mezi všemi. Bylo to totiž jediné poživatelné jídlo, co se tady dá sehnat, už jsem si to docela prozkoumala, za ty hodiny, co jsem tu díky Harrymu strávila.

„Zase to děláš.“ řekl s úsměvem a já se po dlouhé době zasmála a přikývla.

„Trefa.“ zamumlám a pak dožvýkám své poslední sousto a zapiju to minerálkou, pak se zvednu a jdu vyhodit obal do koše. Otočím se na Zayna a lehce sebou cuknu, když zjistím, že už dávno stojí a stojí u mě, ten chlap je fakt jako duch. Pobaveně zvedl obočí a sledoval mě, radši jsem nic neřekla a šla znovu k Harryho pokoji. „Určitě brzy přijde.“ mluvil zrovna doktor s někým v Harryho pokoji a já se lehce zamračila. Kdo by to asi mohl být? Gemma? Ne ta asi ne, momentálně je někde v Paříži… Možná nějací jeho přátelé?