Why did you do that ? HS / 13+

And what now?

Bezhlavě jsem následovala strážníka Stenleyho, proplétajíc se chodbami Londýnské policejní stanice. Snažila jsem se ignorovat všechny ty pohledy, které byly upírány na mě, mladou otřesenou holku se špinavým oblečením a nervózně jsem si mnula prsty.

„Posaďte se, prosím." promluvil hrubým hlasem s americkým přízvukem a sedl si za svůj stůl, uprostřed obrovské místnosti, kde bylo ještě několik skoro stejných pracovních míst. Jen nepatrně přikývnu a sednu si na tvrdou dřevěnou židličku, stále oči upírajíc na něj.

„Budeme potřebovat vaší výpověď a také popis pachatele." zamumlal spíše pro sebe a nahlédl při tom do nějaké složky.

„Já ho ale neviděla." řeknu po chvíli tiše a on po mně střelil zamračeným pohledem a mezi obočí se mu udělalo několik vrásek.

„Nějaké tetování? Přízvuk? Něco neobvyklého?" zkoušel to dál a já po krátké úvaze jen zavrtěla hlavou na znak nesouhlasu. Propaloval mě zkoumavým pohledem, který mě znervozňoval ještě víc a já hned sklopila pohled na své ruce. Nutili mě tam sedět v pět ráno, stále vyděšenou, otřesenou a nevyspalou.

„Dobrá tedy, přejdeme tedy rovnou k výpovědi." promluvil po chvilce úvahy a dal mezi nás malý diktafon, který zmáčknutím jednoho tlačítka zapne a potom si ruce podepře pod bradou a sleduje mě.

„Případ Catherine Alice Hudsonové, násilné vloupání a ublížení na zdravý." začně mluvit do diktafonu a potom koukne na mě a jednoduše mi pokyne rukou na znak toho, že už můžu začít. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu, než začnu váhavě vyprávět.

„V noci mě probudil zvuk rozbíjejícího se skla a já- já..." nevěděla jsem, jak mám pokračovat. Stále mi očima provrtával hlavu a já v celém tomhle nepříjemném prostředí seděla jako na nožích.

„Je to v pořádku, pokračujte." pobídl mě tiše a usrkl si ze svého jistě už studeného kafé.

„Bála jsem se... nevěděla jsem kdo to je, uhm... schovala jsem se pod postel." řeknu tiše „Vzala jsem si tam mobil a nejdříve volala kamarádovy, který to nezvedal a potom jsem zavolala policii-" strážník Stenley mě přerušil uprostřed věty.

„Jak se jmenoval váš kamarád?" zeptal se.

„Uhm... Zayn Malik." odpovím a jeho obočí hned vystřelí nahoru.

„Zayn Malik." řekl se zvláštní hořkostí v hlase a projel mě pohledem. On ho zná?

„No, můžete pokračovat." odkašlal si a já jen váhavě přikývla, nechápajíc jeho zvláštní chování.

„Potom jsem zavolala policii, on... ale věděl že jsem tam, chvíli mě hledal po celém domě, až... až mě nakonec našel." zašeptám

...............................

Moje srdce tlouklo, jako o život, když jsem zahlédla jeho ruku, která chytla peřinu a přehodila ji na postel. Začala jsem pomalu couvat, když jsem viděla, jak si pomalu klekal na kolena a potom se skláněl blíž a blíž k mé skrýši. Najednou na mě byly upírány dvě malé modré oči a na jeho ústech se i přes kuklu rýsoval nebezpečný úsměv. Bez rozmyšlení jsem mu hodila mobil na obličej a rychle vylezla ven z pod postele.

"Ty malá děvko!" zakřičel rozhořčeně a hned se rozběhl za mnou dolů po schodech. Skoro jsem spadla na schodech, berouc schody po třech a utíkala hned do kuchyně, kde jsem otevřela první šuplík a hned okolo čepele obmotala pevně prsty a otočila jsem se zpátky ke dveřím.