Why did you do that ? HS / 13+

I fall to darkness

Teplo... šířilo se celým mým tělem, stejně jako bolest z každé jediné vzpomínky na včerejšek. Otevřela jsem pomalu oči a rozhlédla se po pokoji. Byla hluboká noc. Těžce jsem vydechla a ruce vyndal zpod deky, pod kterou jsem byla důkladně přikrytá. Deku jsem stáhla ke svému pasu. Byla jsem oblečená ve stejném oblečení, jako včera. Ve chvíli, kdy jsem hlavou chtěla pohnout do strany, abych se koukla na hodiny, tak mi tělem prostřelila silná bolest. Lehce jsem zaskučela a ruku hned přitiskla na svůj krk, kde jsem měla ještě stále vlhký hadr. Lehce jsem se zamračila. Jen doufám, že ten kdo mě našel na té chodbě, byla Sarah a ne mamka. Silně jsem stiskla oči, nad představou jejího ztrápeného obličeje. Přerývaně jsem vydechla a začala si utírat slzy, které mi začaly stékat po tvářích. Jak jsem jen mohla být tak naivní a věřit, že by se vážně mohl změnit? Že by mě vážně mohl mít rád? Je to stejné monstrum, jako byl vždy. Proč jen jsem ho neopustila už dřív? Když jsem k tomu bezcitnému bastardovy nic necítila? Nic, to co jsem měla cítit k někomu, koho bych milovala a on by miloval mě. Někoho s kým bych se normálně dokázala bavit, chodili bychom spolu na rande. Někoho, kdo by počkal, až budu připravená. Celé mé tělo se začalo otřásat pod návalem všech těch vzlyků. Proč já?

Dech mi uvíznul v krku, když jsem slyšela těžké kroky a hned si ruku dala na svojí pusu, zabraňujíc tím svým vzlykům vyjít napovrch. Nebyly to kroky mamky ani Sarah. Pomalu jsem si sedla a roztřesenýma rukama odkryla zbytek svého těla. Byla jsem co nejvíc tiše, jak jsem jen dokázala a přemýšlela jen nad 4. párami očí. Těch děsivě smaragdových nebo průzračně modrých, co mě pronásledují ve snech od té noci. Do ruky jsem vzala mobil a pomalu jsem došla až ke dveřím, které byli pootevřené. Váhavě jsem je pootevřela a jen lehce nakoukla na chodbu, kde nikdo nebyl. Otevřela jsem dveře víc a udělala pár prvních kroků k obývacímu pokoji, odkud vycházelo světlo. Ale byl klid. Děsivé ticho, které zapříčinilo husí kůži po celém mém těle. Když jsem poprvé nakoukla do obýváku, tak jsem všimla si kudrnatého muže, který seděl na sedačce zády mě a jeho hlavu měl ve dlaních. Nevěděla jsem co tu děla. Nevěděla jsem ani, co mám udělat já. Jediné co jsem věděla, že se nemůžu ani pohnout kvůli mému tělu, zkoprněnému strachem.

„Proč tu jsi?" zašeptala jsem poprvé do ticha slabým a nakřáplým hlasem. On ale nic neřekl, jen při vyslovení prvního slova bylo vidět, jak sebou viditelně cukl. Zhluboka jsem se nadechnula, abych mému tělu dodala kyslík, který mu tak náhle začínal scházet.

„Chci, aby si odešel." promluvila jsem asi po minutě dalšího ticha, kdy se ani nepohnul. Začínala jsem se bát čím dál tím víc a hlasitě jsem polkla. Ale nemohla jsem se nechat zastrašit, už ne. Chtěla jsem jít za ním. Vykřičet se na něj, mlátit do něj, dát mu okusit bolest, kterou obklopoval mě... ale místo toho jsem se skoro na nic nezmohla a sledovala jeho hnědé kudrliny.

„Ha-" byla jsem přerušena v půlce slova.

„Já tě kurva slyším!" zakřičel najednou a prudce zvedl svoje tělo. Hned jsem ucouvla a bojácně se přikrčila, obávajíc se každého jeho pohybu. Sledovala jsem ho svýma ustrašenýma očima. Poprvé za celou tu dobu jsem zvedla pohled k jeho lehce zarudlým očím a překvapením pootevřela pusu. Pomalu se ke mně začal přibližovat. Každým krokem, který udělal směrem ke mně jsem ucouvla.

„Ne." řekla jsem rázněji, ale stále roztřeseným hlasem, když jsem narazila do dveří za mnou a on se stále přibližoval.

„Je mi to lí-"

„Ne, vypadni... hned!" vyjde ze mě skoro automaticky.

„Nechtěl jsem to udělat." natiskl mě na zeď a já hned dala hlavu na stranu a pevně zavřu oči, snažíc se zadržet slzy. Svými prsty uchopil jemně mojí bradu a natavil si jí tak, abych mu koukala do očí. Bezmocně jsem otevřela svoje uslzené oč a koukala jimi do těch jeho.

„Nikdy bych ti nechtěl ublížit." vydechl těžce a stále mi intenzivně koukal do očí. Chtěla jsem se vytrhnout z jeho sevření mé brady, ale jediné čeho jsem docílila bylo to, že zesílil svůj stisk.

„Prosím." vydechl a já na něj jen hleděla, snažíc se momentálně vpít do zdi.

„Řekni mi, že mě miluješ." řekl a mně se sevřelo hrdlo a na chvíli jsem zapomněla dýchat. Nemohla jsem uvěřit, že něco takového vůbec řekl... že něco takového si vůbec dovolil říct, po včerejšku a po tom všem. Nechce, abych ho milovala, tak proč chce, abych mu to říkala? Po tváři mi začalo stékat nespočetné množství slz. Nemohla jsem to říct... i kdybych si v téhle chvíli byla jistá tím, co cítím moje tělo bylo zkoprnělé strachem... strachem, že kdybych to řekla znova, tak by mohl znova vybouchnout.

„Katy." zopakoval znovu moje jméno zoufaleji a já jen hlasitě polkla a roztřásly se mi nohy. Byla jsem blízko zhroucení. Celé mé tělo bylo oslabeno únavou, moje mysl naprosto pomatená a srdce roztrhané na kusy. Bylo to tu zase... ten nicotný pocit prázdnoty.

„Já... já nemůžu." těžce se mi mluví a já se víc opřu o zeď, abych udržela vůbec své tělo na nohou.

„Řekni... řekni, že mě nemiluješ a já odejdu." zašeptal tiše a v obličeji měl emoci, kterou jsem u něj nikdy neviděla. Zhluboka jsem se nadechla, když si svoje čelo opřel o to moje a hned uhnula hlavou a sledovala roh místnosti.

„I kdybych tě milovala sebevíc, nemůžu žít s monstrem." poprvé jsem mu řekla oslovením, které u mě už vlastnil delší dobu. Chvíli byl ticho stejně jako já. Celá jsem se třásla a měla pevně zavřené oči, i tak mi skrz ně protékaly slzy.

Přerývaně jsem vydechla, když jsem cítila, svoje rty přitiskl do mých vlasů a potom se náhle odtáhl a mě ovál ledový vzduch. Potom bez dalšího slova nebo pohledu rychlým krokem odešel a zabouchl za sebou vchodové dveře.

Bezvládně jsem se sklouzla po zdi a nehty zabořila do vlasů, zoufale se rozvzlykají. Věděla jsem, že to je nejlepší, ale pustit ho bolelo... Všechna ta bolest, co mi kdy způsobil se nevyrovnala té, když mě opustil. Protože jsem věděla, že s jeho odchodem odchází i Harry, který se o mě staral. I když tuhle svojí stránku ukazoval jen málo... i to málo stačilo, abych se do ní zamilovala a propadla temnotě.

Jo stydím se za sebe... nenávidím se za to, ale zkrátka není čas, a když je čas, tak není inspirace. Nevím co se mnou poslední půlrok stalo, ale absolutně se za to nenávidím.
Miluju psaní a taky miluju Vás všechny, kteří čtou mojí povídku a o to víc mě to štve.

I tak doufám, že se Vám díl líbil.

Love you
MyCatherine