Já, Zimžírka (oba díly ✅)

42. Okamžik na přemýšlení

„Páni," vydechla Val, když jí Hektor vypověděl vše, co si pamatoval. „Musel ti vážně věřit," zamumlala k nebi. I přesto, že to, co jí právě Hek řekl, bylo vším jen ne dobrou zprávou, nacházela v jeho slovech jakousi útěchu. Po jejich nedávném útěku z Místa si myslela, že už se s ním nikdy neuvidí, ale nyní, nyní jí svitla naděje. Ada byl dost možná stále naživu. Sice jako zajatec Sdružení, ale žil! A to bylo to hlavní.

„Ada a věřit mně?" ušklíbl se Hektor. Ta myšlenka se mu zdála směšná.

„Jak jinak vysvětlíš, že jsi tady a on je... tam?" zeptala se Val a rázně ukázala prstem k Malumii.

„To fakt nevím," odfrkl a ponořil se do hloubání. Ten prevít, pomyslel si. Proč pro mě tolik riskoval? Vždyť jsem se ho o to neprosil. V Hektorovi pomalu rostl vztek. Nelíbila se mu myšlenka, že by byl někomu dlužný. Ale ne, on mi prostě musel věřit, že jo! Věřit, že se o Místňáky postarám, ale to je přece šibnutý. Proč zrovna já, přemítal a nevědomky se dotkl brýlí, které mu seděly na hlavě.

„Možná, že vím, vo co mu šlo," zamumlal Hektor a přejel prstem po rámu brýlí. „Co se takhle vrhnout do zkoumání těch mých brejliček?" navrhl.

„Copak, to se ti zachtělo nás všechny zabít?" zasmála se Val, ale když viděla jeho vážný výraz, znervózněla. „To přeci nejde a ty to víš," pokračovala. „Vždyť nás může najít Sdružení. Nebo můžeme někomu od nás nechtěně ublížit."

„Ne, když budeme daleko od Domu," snažil se Hektor vyvrátit její pochyby. Věděl, že se nacházeli v opuštěné oblasti. Případná Bouře by tak neměla nikoho ohrozit. Nikdo by je neměl zaskočit, a to ani Smrťáci. Val však stále nebyla úplně přesvědčena.

„Tohle ale nestačí," začal zvolna. „Možná, že máme ty brýle, ale zamysli se. Vždyť my vůbec nevíme, co s nimi," bránila se. Pamatovala si, jak se tomu vynálezu snažila přijít na kloub poprvé. S Adou neměli ve zkoumání těchto brýlí žádný systém, jen spoustu různých domněnek. A i když se předtím věnovali jen Hektorovu padělku, měla pocit, že ani s originálem by se jim nezadařilo o nic lépe.

„Víš, Heku," dodala po chvíli. „Chtěla bych nám všem dát nový začátek. Najít další odboj, spojit s ním síly proti Sdružení. Na zkoumání tvých životu nebezpečných brýlí prostě nemáme čas."

„Ale máme," řekl s dávkou odhodlání. „Musíme si ho najít, jen tak ho zachráníme. Přeci v tom Adu... teda plešku... prostě přeci ho v tom jen tak nenecháme."

„Jasně, že v tom Adu nechci jen tak nechat. Ale já... Prostě teď vážně vůbec netuším, co dělat. Vyhledat další odboj se mi zdá nejschůdnější, nemůžu nás hnát do sebevražedné mise, tím si nepomůžeme. A Ada by to tak určitě taky nechtěl."

„Když se nám podaří ovládnout ty brejličky, tak to sebevražedný nebude," mrkl Hektor spiklenecky.

„Pořád se mi to nechce líbit. Nemůžeme přeci spoléhat na nějaký kouzelný brejle, navíc... Moc dobře vím, jakou máš pracovní morálku, Heku," zazubila se. „Nic ve zlým, ale tenhle ten tvůj trénink bude s největší pravděpodobností jen další ztráta času."

„Nebude," řekl rozhodně. „Já z toho nevycouvám."

„Že ne?" zasmála se Val nevěřícně. „To myslíš vážně?"

„Tak vážně, jak jen to jde. Já," na chvíli se odmlčel. „Val, já potřebuju být lepší. Musím to dostat pod kontrolu, jedině tak přestaneme s tím utíkáním. A já s tím utíkáním chci fakt přestat, ne, že ne. Ale sám to nedám. Potřebuju s tím pomoc. Takže můžu s tebou počítat?" řekl a napřáhl k ní ruku, která se lehce třásla. Možná vším tím adrenalinem. Možná strachem. Ještě se nerozhodnul, která emoce v něm převládala víc.

„No," řekla Val a na chvíli se odmlčela, jako by o své odpovědi musela usilovně přemýšlet. „Tak dobře. Ale nemysli si, že to bylo kvůli tvému divnému proslovu. Na motivační řeči tu jsem expert já!"

„Když to nebylo kvůli mýmu skvělýmu proslovu," zdůraznil Hektor, „tak kvůli čemu?"

„Poprvé jsi mi řekl Val a ne holka, což může znamenat jen dvě věci. Buď byl ten otřes mozku ještě vážnější, než jsme si mysleli, anebo jsi vážně odhodlaný se zlepšit."

„Řekl bych, že to se ukáže až časem. A teď už pojď, holka," ušklíbl se. „Čeká nás ještě dost práce."

„Počkej, blázníš?" vyhrkla a zívla. „Do něčeho takového se pustíme až ráno. Jedinou práci si teď dám s tím, abych neslétla ze střechy."

„Ale no tááák," zaprotestoval Hektor podobně, jako když mu Magda jako malému nařizovala večerku dříve, než mu bylo milo. Val se však jeho zakňouráním nenechala vyvést z míry.

„Dobrou noc, Heku," řekla rázně, přesto vlídně, a pak začala opatrně sestupovat po střešních taškách zpět k oknu, kudy se protáhla na půdu.

„Dobrou," zamumlal na odpověď, a ještě chvíli zadumaně zíral na hvězdnou oblohu. Tělem mu nečekaně projela vlna nadšení a očekávání. Cítil se skvěle! Trénink, pomyslel si, a zahleděl se přitom na obrys vzdálené centrály Sdružení. Přesně to potřebuju. Trénink. Pak už bude všechno v cajku.

Po nějaké době se nakonec i on rozhodl, že se vrátí zpět do domu. Z toho líného vysedávání se do něj dala zima. Poté, co se i on protáhl oknem zpět, byl nemile překvapen pohledem, který se mu naskytl. To ne, zanaříkal Hektor v duchu. Tohle je můj plac! Tady jsem měl spát přeci já, pomyslel si trpce, když spatřil Val, jak leží stočená u zdi a klidně oddychuje. Půda byla skvělým místem pro odpočinek od všeho a všech, ale ne na dlouho. Bez deky se zde člověk často probouzel zimou a Hektor byl na toto připravený. Sám měl jednu takovou deku v záloze, ale Val, tu rozhodně nemělo čekat příjemné spaní. Hektor se ji užuž chystal vzbudit, aby jí řekl, že si musí najít na spaní nějaké jiné místo, když vtom se zarazil. Odtáhl se od ní a vzal z krabice svou připravenou deku. Bylo na něm vidět, že váhá. Nejprve se podíval na Val, poté na deku a pak zase zpátky na Val. Jsem já to ale blbec, pomyslel si Hektor trpce, když vzal deku a přikryl s ní Val. Ta jen něco nesrozumitelně zamumlala a spala dál. Velkej blbec, nadával si Hektor v duchu a stočil se do klubíčka o kus dál. Velkej, velkej blbec pomyslel si s úsměvem a pak zavřel oči.