Já, Zimžírka (oba díly ✅)

43. Velice otrávený zajatec

Nuda. Každý z nás ji někdy zažil. Ať již žijete ve společnosti s neomezenými možnostmi, nebo ve světě, kde se kvůli karanténě nedá nic podniknout, nuda je součástí života každého člověka. Zažíváme ji, když nevíme, co máme dělat dřív, jindy se zase nudíme, protože nemůžeme dělat vůbec, ale vůbec nic. A přesně tento druhý případ se týkal Ady, který byl již nějakou dobu zanechán na samotce. Měl za sebou sérii náročných výslechů mající jeden jediný cíl. Zlomit ho. Adu bolel snad každý sval v těle, dokonce i ty, o kterých ani nevěděl, že je má. Byl vyhladovělý, dehydratovaný a nyní také sám. Úplně sám. A to byl zvláštní pocit. Z té nikdy nekončící samoty se mu svíralo hrdlo. Obklopen otravným, ohlušujícím tichem si stýskal po společnosti. Pouhé spadnutí špendlíkové hlavičky by pro něj bylo osvobozující. Chyběl mu jakýkoli smyslový vjem. Zavrzání židle. Zvuk kroků. I to nejobyčejnější kýchnutí by pro něj znamenalo dar. V tu chvíli ještě netušil, že jakmile se ke Sdružení dostanou výsledky akce Dar z nebes, bude mít o zábavu postaráno. Malum zuřil. Zpráva, že se členům odboje podařilo utéct i s jeho drahocenným vynálezem, a dokonce odhalit i identitu dvojitého agenta, pro něj byla vším, jen ne dobrá.

„Co bys řekl, Bezejmenný," oslovil Adu známý hlas, „je těžké být úspěšným?"

Ada na tuto otázku nijak nereagoval. Jeho radost, že slyšel něčí hlas, mu zkazilo zjištění, že patří právě Malumovi.

„Záleží v jakém oboru," odpověděl nakonec.

„Chytré," usmál se Malum a strhl Adovi pytel z hlavy. Ten několikrát zamrkal, aby si přivykl na slabé světlo místnosti. „Ale pravdivé," dodal a znovu usedl obráceně na jednu ze židlí. „Obtížnost úspěchu záleží na tom, co chceš. O co usiluješ," řekl a dětsky se na židli zhoupl blíže k Adovi.

„A jak přesně by zněla vaše odpověď?"

„Teď jen odvádíš pozornost," opáčil Malum, jehož hlas už nezněl tak jistě jako předtím.

Ada se mírně pousmál. Měl pocit, že ho svým dotazem zaskočil. Jako by se v tu chvíli Malum nedokázal sám rozhodnout, o co mu jde.

Zezačátku bylo pro hlavu Sdružení vše jednodušší. Na úplném počátku toužil po slávě, bohatství a vědomostech, jenže pak se stala věc, která tyto hodnoty změnila jen na maličkosti. Zažil ztrátu. Před mnoha lety se mocný muž ocitl nad propastí. Viděl, jak jeho sny a přání balancují na samém okraji a hrozí, že přepadnou. Že se nikdy nesplní. Zaniknou. Utopí se v těch temných bezedných hlubinách a už nikdy nespatří světlo světa. Tehdy měl Malum na výběr ze dvou možností. Mohl sledovat, jak vše, po čem kdy toužil, vše, co kdy mohl mít a čím se kdy mohl stát, mu zmizí před očima, anebo... mohl zatnout zuby. Pohřbít své pochybnosti, svou lidskost, svůj strach i pocit ztráty a věnovat se jen tomu, na čem mu záleželo nejvíce. Tehdy zatoužil po jediném. Po pomstě. Ale když se v tu chvíli zlověstně tyčil nad Adou zapochyboval i o tomto cíli. Jako by už ani to nebylo důležité.

„Není těžké uhádnout, o co mi jde, Bezejmenný," řekl po chvíli Malum klidně. „Momentálně jsou v mém hledáčku brýle. Má je u sebe mladík, se kterým se podle všeho znáš, tak proč nás k němu nenavedeš?"

Ada vyhýbavě uhnul pohledem a zadíval se na stěnu.

„Poznám člověka na vysoké pozici, když ho vidím," pokračoval Malum. „Víš, toho mnoho a jistě znáš i onoho Hektora. Víš, jak jedná. Jak se chová, a přesto... nespolupracuješ. Proč?" povzdychl si. „Proč to musíš dělat těžší, než to je? Ukažte mi, co ho dnes čeká," obrátil svou pozornost ke Smrťákovi, který mlčky postával v rohu. Ten na jeho povel ožil, jako by se snad jednalo o robota na dálkové ovládání. Přistoupil ke stolu, rozložil na něm dříve stočený tubus látky a všem přítomným odkryl pohled na všemožné kovové nástroje. Některé byly dlouhé a špičaté, jiné drobné s vlnitými vruby, něco vypadalo jako nůž, další věc připomínala spíše děsivý otvírák na konzervy. Při pohledu na ně by se jistě udělalo špatně i otrlejším povahám.

„Jak nepříjemné," zavrtěl Malum hlavou. „A přitom si to všechno můžeme odpustit. Co jsem slyšel, tak sis s tím Hektorem stejně nijak nepadl do noty. Opravdu chceš tím vším projít jen kvůli němu? Udělal by snad on pro tebe to samé?"

Ada na tuto otázku znal odpověď až moc dobře.

„Ne, neudělal," řekl jeho myšlenku Malum nahlas. „Myslel by jen na sebe, protože tak to má být. Ideály jsou krásná věc, ale mrtvým jsou k ničemu. Vážně mě zajímá, kolik toho ještě vydržíš, než tě ta tvá tvrdohlavost přejde. Nu, alespoň máš jistotu, že tady můj kolega udělá vše pro to, aby ses dobře bavil. Nechci, aby ses mi tu nudil a poté o mně rozhlašoval  nějaké zlé pomluvy."

„Pomluvy?" ušklíbl se. „A já myslel, že je tu odboj od toho, aby o Sdružení hovořil jen a jen v dobrém." Sám byl překvapený, s jakou lehkostí onu pichlavou poznámku Malumovi podal. Doba strávená s Hektorem zřejmě přinesla své ovoce.

„Jistěže," ušklíbl se. „Tak já vás tu nechám o samotě, ale než odejdu, chci ti dát ještě jednu šanci. Stačí odpovědět na jednoduchou otázku, nic to není. Kde je Hektor?"

„I kdybych to věděl, neřekl bych to," procedil mezi zuby Ada. „Nikdo nikdy neočekával, že by někdo dokázal celou oblast pohřbít," dodal šeptem.

„Jistě, to bylo nešťastné, ale věř mi, že to rozhodnutí tížilo více mě než tebe. Naštěstí to, co se stane nyní, to bude bolet více tebe. Na to se můžeš spolehnout. Můžete začít," řekl a vyšel ze dveří. Ada se se zatnutými zuby snažil nevydat ani hlásku. Nechtěl svým věznitelům dopřát pocit vítězství, a tak Malum při svém odchodu slyšel jen, jak jeho kroky rezonují prázdnou šedivou chodbou. Trápila ho myšlenka, že se mu za tu dobu Adu ještě nepodařilo zlomit. Neklesal však na mysli. Nikdo nedokáže odolávat věčně. Vnímal své zajatce jako kus kamene. Ze začátku jsou všichni silní a nekompromisní, jenže časem se i ta nejpevnější skála podvolí. A stačí tak málo. Kapka vody udolá i tu nejodolnější horu. Síla je ve vytrvalém působení a přesně o to se Malum snažil. Působit často. Vytrvat. Jedině tak lze rozdrtit Adovu vzpurnost.

„Nakonec dost možná nebude třeba ani to," přemýšlel Malum nahlas. V tu chvíli sice netušil, kde se Bezejmenní nacházeli, ale jedno věděl s jistotou. Svým útěkem jen oddálili jeho triumf. Oběť potřebuje mít štěstí den co den, aby zvládla uniknout svému lovci. Tomu však stačí mít štěstí jen jednou. A Malum tušil, že se jeho chvíle rychle blíží.