Já, Zimžírka (oba díly ✅)

8. Ááá, děti

Hektor doufal, že se jeho rozbolavělé nohy zlepší, jenže druhý den to bylo snad ještě horší než předtím! Dokázal se pohybovat jen pajdáním, a usedání na židli se společně se zvedáním stalo tím nejobtížnějším úkonem, který kdy musel ve svém životě podniknout. Blbý ježdění na blbejch koních, nadával v duchu. Tohle může dělat dobře akorát ženským, pomyslel si kysele. Jediné, co mu v tu chvíli dokázalo zvednout náladu, byl úspěch, kterého dosáhl s Tomem. Kdykoli si vzpomněl na zaskočenou Val a překvapeného Adu, jak s otevřenou pusou sledují Toma blížícího se do kuchyně se sklenicí před obličejem, objevil se na Hektorově tváři úsměv. Společně dělali pokroky a Tom byl brzy schopný jíst v místnosti společně s ostatními. A přitom před sebou nemusel držet žádný kus kuchyňského vybavení!

„Nechápu, jak se ti to povedlo," vrtěla hlavou nevěřícně Val, když sledovala, jak s nimi Tom spokojeně snídá.

„Co na to říct, mám prostě talent," ušklíbl se Hektor.

„Ale... jak?" vyzvídala. S Tomem se znala již nějaký čas a věděla, že když ten si něco usmyslí, tak se mu to jen těžko rozmluví. A jeho skrývání se ve spíži patřilo rozhodně k těm těžce rozmluvitelným věcem. Hektor se na ni jen tajemně usmál. Rozhodl se, že své trumfy si ještě na nějaký čas uschová. Ono by se těžko vysvětlovalo, že za tím vším stojí fakt, že si o sobě Tom myslí, že je sklenice.

Dny míjely a Hektor se na pozemku Smithů začínal pomalu ale jistě zabydlovat. Dokonce by se dalo říci, že se tam začal cítit jako doma. S Gregem ještě několikrát vyjel na lov, ale tolika úlovků, jako měli poprvé, se už nikdy nedočkali. A když se Greg přesvědčil, že jakmile přijde na samotné lovení, Hektor dá radši zvířátku jméno než kulku mezi oči, nechal mladíka na nějaký čas být. Na první pohled to mohlo působit, že mu začaly prázdniny, jenže opak byl pravdou.

Hektor si původně myslel, že zbavením se povinnosti lovit získá nějaký ten čas pro sebe. Ve své věrné tašce přes rameno měl mnoho věcí na ukrácení dlouhé chvíle. Mezi jeho nejoblíbenější kousky patřila úhledně srovnaná kombinéza sloužící k létání, o které doufal, že ji někde v klidu zvládne ještě doladit, a kniha s tučňáčím dobrodružstvím, kterou ještě nevrátil do knihovny. Ale na jeho obranu, prokopávat se skrz lavinu kvůli vrácení jedné pohádkové knížky, to by provedlo jen opravdu malé množství poctivých čtenářů.

K Hektorově smůle však žádný čas na relaxaci nenastal. Když se před stájí dozvěděl, že na další lov nevyrazí, tak na sebe další instrukce nenechaly moc dlouho čekat.

„Jestli se necítíš na lov, tak pak tu pro tebe mám jinou práci," řekl Greg a poslal Hektora za Bradem a Sarou, zkrátka nějakými nic neříkajícími jmény.

Taková blbost, pomyslel si Hektor, když mu došlo, že se dost možná jedná o rodiče těch tří dětí, které s nimi v domě pobývaly.

„Proč taky nemůžu pracovat nějak, to, inteleguálně," postěžoval si Hektor. „Pleška taky neloví a nevidim ho tu hlídat děcka."

„Ten váš Ada má technické znalosti, které se nám hodí," řekl Greg, kterého Hektorův inteleguán nevyvedl z míry. „S Tinou a Filipem teď vylepšují naše rádio. Jestli to vyjde, mohli bychom s tím komunikovat s kýmkoli na světě," dodal obdivně.

„Ale to bych zvládnul taky," zamumlal Hektor. „To já jsem tady ten technickej typ!"

„Ale, synku," řekl Greg konejšivě a poplácal ho po rameni. „Nic si z toho nedělej. Ty jsi zase dokázal zázrak s tím Timem."