Já, Zimžírka (oba díly ✅)

5. Okružní cesta po Místě

Hektorovi se zdálo, že zabloudili. To by představovalo samo o sobě docela nepříjemnou záležitost, jenže v tomto případě bylo ještě o něco hůř. Starosti mu dělal jeho společník.

„Tak fajn, povídej," odfrkl Hektor po chvíli. „Máš pro mě vůbec něco?"

„Samozřejmě, že ano. Dej tomu ještě chvíli, už tam budeme. To snad zvládneš, ne?" zvolal Tom zvesela.

Hektor na to nic neřekl, jen otráveně nakrčil nos. V tu chvíli mu došlo, čím ho Tom tak moc rozčiluje. Z nějakého důvodu byl věčně dobře naladěný. Nepodobal se nikomu, koho Hektor kdy potkal. I když... Jedna osoba ho napadla, ale on její obraz ihned vyhnal z hlavy. Zakázal si vzpomínat.

Tom si rukou pročísl své vlnité vlasy, které se v chabém osvětlení chodby lehce zaleskly a jen dotvářely dojem, že ho doprovázel anděl. I Hektor si prohrábl své oříškově hnědé hnízdo na hlavě, jenže jeho účes mohl tak maximálně podtrhnout vizáž šíleného vědce. Z přemýšlení o možnosti nového sestřihu a získání tipu na Valin šampón ho vytrhlo až oslepující světlo. Jakmile si jeho oči přivykly na nenadálý jas, spatřil něco, z čeho mu spadla čelist. Pod nohama se jim v celé své kráse rozkládalo Místo. A nebyl to žádný rozpadající se uprchlický tábor, který Hektor původně očekával. I někdo tak kritický jako on musel uznat, že Místo mělo styl. Několikapatrové domy byly uspořádány do tvaru pěticípé hvězdy, v jejíž centru se tyčil mohutný pilíř obtočený lesklými schody.

„Paráda, viď?" zasmál se Tom. „I já se tady vždy zastavím, a to už vím, co se tu objeví."

„Jojo, fakt působivý," zabručel zamyšleně. „A odkud vlastně berete všechno tohle světlo?" Hektor si dlaní zastínil oči a zadíval se nad sebe. Že by nějaký druh podzemního sluníčka?

Jako dítě rád prováděl různé výzkumy a experimenty. Byly časy, kdy věřil, že by jeho blbiny mohly změnit svět k lepšímu. Jenže pak přišla dospělost a s ní i dávka chladné reality. Jeho podivné plány, a ještě podivnější vynálezy se odstěhovaly na půdu a vzaly s sebou i Hektorův zápal pro bádání. Mohla v něm záhada v podobě slunce pod zemí znovu zažehnout jiskřičku jeho vědeckého ducha?

„Odkud bereme světlo? No, můžeš hádat," zasmál se Tom, jako by byla odpověď naprosto triviální. „Ze sněhu přeci."

„Jistě, ze sněhu, já hlupák! Prostě uděláte pár pěkných sněhových koulích a ty pak mrskáte po křečkovi, co drandí v kolečku, jak prosté."

„To je dobrá myšlenka, ale ne. Takhle to vůbec nefunguje," sdělil mu Tom s vážnou tváří. „Na několika místech máme takové malé spalovny sněhu. To jsou zařízení, která zahřejí sníh a mění ho na páru. Nebo tak jsem to alespoň slyšel."

„Já přeci vím, co jsou spalovny," zavrčel. „Neměli bychom se už konečně vydat tam dolů?"

„Hned, hned, jen dokončím svůj výklad!" prohlásil důležitě, ale Hektor ho už neposlouchal.

„Ještě pár vteřin tohohle výkladu a vrhnu se dolů zkratkou," zamumlal a přešel k jednomu z přistavěných žebříků.

Mají tady snad něco proti výtahům? I ty blbý schody by byly lepší než tohle, zanaříkal v duchu. Nikdy nebyl skalním fanouškem fyzických aktivit a slézání odněkud někam patřilo mezi jeho úplně nejneoblíbenější.

„Bouře s sebou neustále přináší nový a nový sníh...," Tom se po žebříku pohyboval s ladností a grácií, a přitom Hektorovi povídal o tajích místní energie. Bylo vidět, že podobné „procházky" uskutečňuje i několikrát za den. Na druhé straně Hektor... Jeho slézání bylo jedním velkým balíčkem naplněným vzdycháním, funěním a mrmláním. Veškerá energie mu došla hned na druhé příčce, a to přitom o ničem nepřednášel. Špatnou fyzickou kondici však omlouval faktem, že během jednoho dne unikl né jedné, ne dvou, ale rovnou třem nepěkným život ohrožujícím situacím. Něco takového člověkem dokáže otřást a jeho rosolovité svalstvo toho bylo jasným důkazem.