Já, Zimžírka (oba díly ✅)

28. Opatření

 „Co se to děje?" zeptal se Tom, když doprovázel Val slabě osvětlenou chodbou k velitelství.

„Jak jsem ti už řekla, potřebuji tvou pomoc," odpověděla vážným hlasem. „Víš, s Adou jsme měli dohodu, že kdyby se s ním něco vážného stalo a tím myslím jako něco hodně, ale opravdu hodně vážného, tak by mi poslal znamení."

„Znamení?" zopakoval Tom. „Jaké znamení?"

Val se zhluboka nadechla. Zjevně se jí do vysvětlování moc nechtělo, přesto se dala do řeči.

„Kdyby se jeden z nás dostal do situace, odkud by nebylo návratu," začala opatrně, „zbaví se klíče od velitelství. Měla to být pojistka, aby se nedostal do špatných rukou. Víš, ne vždycky byla tahle místnost tak chráněná. To s těmi klíči byl můj nápad," řekla hrdě.

Na tento bezpečnostní systém byla pyšná a neviděla v něm jedinou chybičku.

Když oba došli až k samotným dveřím velitelství, Val automaticky ze svého krku sundala řetízek, na jehož konci se něco lehce zablýsklo. Bez váhání vložila svůj klíč do zámku a druhou ruku strčila do kapsy kabátu, odkud vytáhla šňůrku s druhým klíčem.

„Tohle měl Hek u sebe. Ani nevím, jestli o tom věděl. Když jsem od něj odcházela, zahlédla jsem, jak ta šňůrka prostě visí z kapsy jeho kabátu. Ten klíč může patřit k čemukoli. Mě ale zajímá jen jediné. Jestli se hodí k velitelství. Tady," řekla a podala Tomovi klíč.

„P-proč jste si vybrala zrovna mě, velitelko?" nechápal. Někdy si přišel jako ten největší hlupák v Místě, možná dokonce na celém širém světě. Jakákoli sociální interakce pro něj představovala náročný úkol. Přišel si odcizený od všeho a všech. Nikomu nerozuměl, nic nechápal a našlo se jen pár lidí, se kterými dokázal komunikovat. K nim řadil Val a Hektora. Jak tak stál před dveřmi velitelství, neubránil se výčitkám, že ještě nebyl za Hektorem na návštěvě.

„Proč? Protože jsi jeden z nejschopnějších lidí, co znám," odpověděla Val a vložila mu klíč do dlaně. „Vím, že ti můžu věřit. A teď se do toho dejme," pobídla ho.

Tom vzal klíč do své roztřesené dlaně a vložil jej do druhé klíčové dírky. Zajel tam bez problémů.

„Teď přijde chvíle pravdy," řekla Val a kývla směrem na Toma. Oba plynulým pohybem zápěstí otočili klíčky. Ozvalo se lehké cvaknutí a dveře velitelství se s duněním otevřely a odkryly místnost přesně ve stejném stavu, ve kterém ji Val naposledy nechala.

„Je to dobře?" zeptal se Tom.

„Ne," zavrtěla hlavou.

„Ale kdyby se ten klíč nenašel, tak bychom se sem nedostali, ne?"

„Samozřejmě, že bych se sem dostala," odsekla. „Ale přeci ti tady nebudu prozrazovat všechna bezpečností opatření, která máme."

„Říkala jste, že mi můžete věřit," kníkl. „Když už jsem tady, tak bych se snad mohl dozvědět něco víc?" podíval se na Val štěněčíma očima.

„No, dobře. Vlastně máš pravdu," řekla a zamyšleně se prošla po velitelství. „Náhradní klíče má Ros."

Ta informace Toma nijak nepřekvapila. Ros měl důvěru zůstávat jako jediný v Místě, když byli všichni ostatní na povrchu, dávalo jen a jen smysl, že to on bude pověřený hlídáním něčeho tak důležitého.

„Takže Ada je v nebezpečí," řekl Tom zamyšleně.

„Přesně tak. Jenže jak mu máme pomoct? A... héj!" Val téměř nadskočila, když zaslechla, jak začala mašinka s kolečky stojící v rohu místnosti znenadání pracovat. Na povrchu muselo dojít ke změně. Val se ihned běžela podívat, co bylo za ten vzniklý chaos zodpovědné. Papír, který ze zařízení vypadl byl vším, jen ne dobrou zprávou.

„Další Bouře?" zeptal se Tom a nenápadně se jí podíval přes rameno.

„Ne, ne," zamumlala Val. „Nerozumím tomu. Několik jednotek Sdružení se stáhlo z okolí. A všichni míří jedním směrem... To nemůže být náhoda."

„Jakým směrem?" zeptal se Tom.

„K horám," řekla zamyšleně.

Sdružení mířilo k vrcholu jedné z nejvyšších hor, které mohla Terra 4 nabídnout. Val nikdy tak vysoko nebyla, znala jen úzkou stezku, kterou využívala k překvapivým útokům. Přemýšlela, co by na tom vrcholu mohlo chtít Sdružení provést. Bylo třeba nenápadného průzkumu. Rozhodla se, že na povrch povolá několik Místňáků, aby zjistili, co se děje. I přes nepřítomnost Smrťáků to byla stále velice nebezpečná mise, lidé mohli na Bezejmenné reagovat různě. Když se po čtvrthodinovém čekání, které Val vyplnila nervózním přecházením po místnosti, do velitelství konečně dostal potrubní poštou svitek, bez jediného zaváhání k němu přiskočila a dala se do čtení.

„Co se tam píše?" ptal se Tom nedočkavě.

„Výbušniny," řekla tajemně. „Oni je převáží na vrchol hory. A je toho dost. Jenže proč?" zamyslela se a pak přišel druhý svitek.

„Jak moc je to špatné?" zeptal se Tom, když viděl Valiny vykulené oči. „Je to jen trošku špatné nebo extra špatně špatné?"

„To druhé," odpověděla bez váhání. „Vypadá to, že Sdružení chce spustit lavinu. S tou silou, co mají, bude do několika minut celá oblast pod horu... neobydlená."

Tom sledoval, jak Val přechází k mapě zobrazující část Terry 4 a roztřesenou rukou označuje červeným kruhem oblast, kde se nacházel odboj.

„Tohle," ukázala důležitě na svou malůvku. „Všechno, co tu vidíš... To bude brzy pohřbeno pod takovým návalem sněhu, že nikdo nikdy nepozná, co tu stálo předtím. Nejde jen o nás, je tam i tržiště a blízká vesnice, to je spousta lidí."

„Aha, tak to je... špatné," vysoukal ze sebe Tom. Stále ještě nevstřebal vážnost Valiných slov. „A co to tedy znamená?"

„To je jednoduché, Tome. Pokud ihned nevyklidíme Místo, tak nás tady Sdružení pohřbí zaživa."