Já, Zimžírka (oba díly ✅)

13. Slib minulosti

A tak se tímto rozhodnutím vlastně nic nezměnilo. Technický tým pod vedením Ady prováděl úpravy na komunikačním zařízení, zatímco lovci si na svá bedra vzali krom obstarávání potravy i zisk „párty pomůcek" (tak těm věcem Hektor přezdíval). Našli se lidé, kteří si mysleli, že jsou ty přípravy na oslavu předčasné. Přeci jen takové zařízení, které by bylo schopné komunikovat přes celý kontinent, člověk nesestaví přes noc. Ale pod Adovým vedením dělal jejich tým velké pokroky. Hektor byl až překvapený, jak moc to „plešce" vlastně šlo.

„Heku?" vyrušil ho z práce na vysílačce Adův hlas.

„Eh?" zaváhal Hektor a překvapením na něj vykulil oči. V tu chvíli vlastně ani tak moc nepracoval, spíše byl zrovna duchem nepřítomný a přemýšlel o tom, co na ně vlastně čeká, až tu vysílačku dokončí.

„Nesoustředíš se," řekl Ada mírně, přesto byl jeho tón ostrý jako Tomův nožík.

„To není pravda!" bránil se Hektor, který zrovna utahoval neposedný šroubek, co ne a ne skončit na svém místě. „Já se soustředím. Zrovna tady pracuju na něčem, ehm, důležitým."

„Opravdu?" zaváhal Ada. „A k čemu pak potřebuješ tohle?" řekl a hlavou pokynul k jeho pravačce. Hektor stočil pohled k ruce a spatřil, že místo šroubováku, o kterém si myslel, že ho celou dobu drží, svírá vidličku.

„A já si říkal, že mi to jde nějak ztuha," uchechtl se a odložil kus příboru na stranu.

„Myslím, že nastal čas na pauzu," povzdychl si Ada a konejšivě ho poplácal po rameni. Od té chvíle, co si s Hektorem vyříkal ono tajemství, se jejich vztah vrátil do zajetých kolejích. Ada byl znova tím klidným mentorem a Hektor zase impulsivním žáčkem.

„Pauzu? Ne, ne, to fakt nepotřebuju," odporoval.

„Já teda souhlasím s Adou," vložil se do toho Filip. „Vždyť jsi se v tom zařízení hňácal vidličkou."

„Ty kušuj, Smrťáku," okřikl ho Hektor.

„To by stačilo, ano?" snažil se ho uklidnit Ada.

„Ale ten prevít viděl, že mám v ruce vidličku a nic neřekl!" rozčiloval se Hektor. „To udělal naschvál, chce tady ze mě udělat debila!"

„Ne, že bych se musel nějak snažit," zamumlal Filip téměř neslyšně. Téměř.

„Jo?" vypískl Hektor a vzal do ruky vidličku. „Já ti ukážu, jaký divy umí tahle věc. Tvoje zadnice pozná středověk. Pusťte mě na něj!" křiknul, ale Ada jeho zápěstí s potenciální vražednou zbraní držel pevně ve své ruce.

„Jak říkám," povzdychl si Ada. „Potřebuješ pauzu. Navíc jsi pořád ještě neopravil tu stěnu v horním patře."

„Cožeto?" zeptal se Hektor zmateně. Zmínka o další práci ho vytrhla ze vzteklého transu.

„To jak ti, ehm, vystřelila zbraň," doplnila Adu Tina, která celou dobu mlčky klečela na zemi u jejich rozkreslených plánků. „Greg říkal, že to máš spravit," dodala a pak se zadumaně podívala na ruku, kde měla dva pletené náramky.

„Jo, tohle!" Hektor se plácl do čela a kdyby mu na hlavě seděla moucha, jistě by z ní byla nepěkná placka. „Ale to počká, ne?"

„Nepočká," zavrtěl Ada zamítavě hlavou.

„Neboj se, s tou vidličkou tě tady někdo určitě zaskočí," zazubila se na něj Tina.

„Pche, to určitě," odfrkl Hektor. „Fajn, poznám, když mě tady lidi nechtěj. Jdu teda na návštěvu za tou dírou. Určitě bude milejší společník než vy tři dohromady," dodal a dal se na odchod. Nakvašeně vydupal schody do horního patra a když došel až nahoru, byl překvapený, že se v pokoji krom dětí nenacházel nikdo jiný.