Já, Zimžírka (oba díly ✅)

40. Okouzlení

Můžeme to nazvat takovým Valentýnským speciálem, takhle hezky na den nám to vyšlo. :3

„Tak tady jsi!" zajásala Val, když spatřila Hektora, jak sedí uvnitř KUŘEte a zřejmě na něco či někoho čeká. V tu chvíli Hektor působil dojmem výletníka připraveného vyrazit na cestu. Val v tu chvíli netušila, že to měla být jedna z největších cest jeho života.

„Všude tě hledám," dodala poté s náležitým povzdychem. „Co to tady vyvádíš?"

„Ehm, co tady vyvádím?" zopakoval po ní s nervózním úsměvem.

Odpověď na tuto otázku byla na jednu stranu komplikovaná, a na druhou až absurdně jednoduchá. Hektorovi už jen zbývalo, aby vše zformuloval do slov, která by Val sdělil, jenže ta mu při pohledu na kolt jaksi docházela. Zvláštní, už od chvíle, kdy se vydal z Domu do světa, snil o tom, že bude vlastnit zbraň, se kterou zvládne nadělat řádnou paseku. A teď, když mu prakticky ležela v dlaních, tak by nejraději ze všeho vycouval a držel se jen banánů a pánviček. Jenže Valerian byl velice přesvědčivý. Hektor měl ještě stále v živé paměti, co mu při předávce koltu řekl.

„Pokud nestiskneš spoušť, udělá to za tebe někdo jiný."

Ta věta mu zněla nepříjemně známě a samozřejmě, že kdyby to bylo jen na něm, tak by to Hektor také více než rád „někomu jinému" přenechal. Sice měl zbraně rád, ale jedna věc byla zábava na střelnici či krycí palba, kdy na nepřítele nevidíte, ale postavit se někomu čelem? Vidět mu do očí a jedním pohybem prstu ukončit jeho život? Něco takového bylo na Hektora moc. To už by se vážně raději chytil pánvičky, se kterou by nepříteli jednu natáhl. Hektor si byl jistý, že takový kousek by jeho soupeři jistě nečekali a jejich uzemnění by tak bylo mnohem snazší, jenže ne. On musel stisknout spoušť, a to nejhorší na tom všem bylo, že Valerian měl v něčem vážně pravdu. Do centrály se mohl vydat jen Hektor. Musel to být on. I kdyby ho Sdružení náhodou zajalo, tak Hektor nabyl dojmu, že mu Smrťáci nic neudělají. Nevěděl, odkud se to přesvědčení bralo, ale od toho setkání na útesu se ho nedokázal zbavit. Jemu Sdružení neublíží, jeho přátelům by už ale mohlo. A Valerian jistě tušil to samé, proto se rozhodl Hektor vrhnout přímo do osidel zla, a přitom spoléhat na to, že dokáže splnit, proč přišel. Hlavního aktéra tedy měli, zbraň též, k dokonalosti už chybělo jen vymyslet, jak ho tam vlastně dostanou. A zde se dostáváme k důvodu Hektorova čekání,

Původní plán zněl jasně a byl vskutku prostý: Hektor tam nakráčí hlavní branou. Jenže i když šlo o zábavnou myšlenku, nakonec z ní sešlo. Na jednu stranu to byla škoda, Hektor tušil, že by ho ti hlídači od brány jistě viděli velice rádi. Jejich překvapené ale-ne-on-už-je-tady-zase výrazy by mu udělaly ohromnou radost, jenže on se nakonec rozhodl využít jiný způsob cestování. Hektor si řekl, že pokud má být poslaný na misi, tak ať to má řádné grády. Žádná chůze, ne. Uvědomil si, že zatím ještě neměl příležitost k vyzkoušení dárku od Magdy a když svůj závěr sdělil Valerianovi, tak ten překvapivě neměl vůbec žádný problém s tím, aby mu „udělal odvoz". Zvlášť, když se tímto činem zmenšila šance, že bude Hektor Smrťáky prohledán. Jen málokdo by čekal, že se někdo pokusí přistát přímo na střeše centrály SMRTi. Něco takového mohl provést buď hrdina či blázen. A přesně tím Hektor vlastně byl.

A tak vznikla finální verze plánu na zbavení se Sdružení jednou provždy. Hektor se dostane na střechu centrály, najde Maluma, aniž by o jeho příchodu někdo předem věděl, a vše ukončí. Nyní už Hektorovi zbývalo jen vymyslet, jak to všechno sdělit Val, aby ji nenaštval. Sdružení by pak představovalo jeho nejmenší problém.

„No, to," polkl a na moment se zamyslel. „Já tady jenom čekám," řekl nakonec a doufal, že mu tento úhybný manévr vyjde.

„Tak ty jenom čekáš, jo?" zopakovala po něm skepticky. „A to uvnitř lodi, se zbraní a... padákem? Heku, nedomlouvali jsme se náhodou na tom, že budeme všechno plánovat společně?"