Já, Zimžírka (oba díly ✅)

46. Autorita se nezpochybňuje

 „Dokázal jsem to!" rozrazil Hektor samým nadšením dveře Domu.

„Dokázal?" zopakoval zachmuřeně Ros a zvědavě vyšel na chodbu. „A co jako?"

Hektor se užuž chystal vytahovat a spustit o svých nedávných úspěších, ale Val ho v tom předběhla.

„Bylo to neskutečný," začala s vyprávěním. To byla vlastně i její první slova, která ze sebe od oné události dostala. Stále se jí vracel ten pohled na Hektora stojícího tak klidně a tiše, zatímco celý svět okolo něj vřel. Byl to obraz čistého chaosu, ve kterém přesto vládl řád. Jeho řád. To, co dokázal se ještě nikdy nikomu v historii lidstva nepovedlo. Ta síla byla nevídaná. Božská. Nebylo divu, že se Hektor díky ní cítil neporazitelný. V tu chvíli pro něj zkrátka nebylo nic nemožné. Věřil, že dokáže, co si zamane a v tento moment mu šlo jen o jednu jedinou věc. Předvést Malumovi a celému Sdružení, co jeho brýle dovedou.

„Hek to dokázal," pokračovala Val nadšeně. „On vytvořil Bouři!"

Ros přešel k oknu a zadumaně pohlédl na oblohu. Nebe bylo bez mráčku.

„Tam nic nenajdeš, to je na tom vlastně to nejúžasnější!" Val celá zářila. „On ji dokázal udržet na uzdě a jako mávnutím kouzelného proutku zase zmizela. On ji nechal zmizet! Chápeš, co to znamená, Rosi?" zeptala se, ale na jeho odpověď nečekala. „Máme páku na Sdružení!" zazubila se.

„Přesně tak," prohlásil Hektor hrdě. „A teď si zabalte, vyrážíme do Malumie."

„Cožeto?!" vyhrkla Val. „To ani náhodou, potřebujeme plán," zamítla jeho nápad již v zárodku. Hektor se však nechystal jen tak vzdát.

„Vidělas, co dokážu, ne? Jde se. Ještě dneska budeme slavit výhru," zaradoval se Hektor. Val však stále jenom odmítavě vrtěla hlavou. To se mu ani trochu nelíbilo. Ne, když právě dokázal něco tak „úžasného a skvělého", jak by se sám zhodnotil.

„To po tom všem, co se dneska stalo, chceš ještě čekat?" nechápal. „Na co? Až nám sem naklušou Smrťáci a zaskočej nás? Nemáme moc času, všichni víme, jak hnusný umí Sdružení být. Jestli chcete Adu ještě někdy vidět, musíme jednat."

„Ne," řekla rázně, jako by to mělo být také poslední slovo celé hádky.

„Ale ano!" bránil se Hektor, který jí ono „poslední slovo" rozhodně nechtěl dopřát. Měli moment překvapení, o který nesměli přijít. „I když," odmlčel se na chvíli, „možná je to tak lepší. Fajn, jestli nechcete jít se mnou, tak půjdu sám." Hektor se užuž hrnul ke dveřím, jenže Val mu, jako již tolikrát, vlezla do cesty.

„Nikam se nehneš," rozhodla.

„A kdo mi v tom má jako zabránit?" uchechtl se sebevědomě.

„My všichni," řekla a obrátila se k Rosovi. „Odveď Heka na půdu a zůstaň tam s ním. Budeme se střídat na hlídkách. Nesmí odsud odejít," dodala ostře.

„To nemůžeš myslet vážně!" křikl Hektor, který se ocitl v Rosově sevření a bylo s ním vlečeno ke schodům. „Hned mě pusť!"

Hektorův řev nevyhnutelně zburcoval i ostatní obyvatele Domu.

„Co se děje?" zeptala se Magda, když viděla, jak se Hektor snaží poprat s Rosem. Ne, že by se mu to tedy nějak dařilo. Jeho pěstičky neměly šanci.

„Ten blázen chce jít na Maluma," odpověděla Val a snažila se přitom vážit ta nejslušnější slova.

„Něco takového nepřichází v úvahu," přitakala Magda rozhodně.