Já, Zimžírka (oba díly ✅)

4. To je ale mňamka

První noc v novém domově proběhla bez větších problémů. Místňáci mohli složit hlavu v ložnici jezdců, ohromné místnosti s překvapivě velkým množstvím volných postelí a jen pár lidí, konkrétně Magda a 1834/Filip, se muselo v hledání volného lůžka přemístit do horního patra. Hektor by nikdy nevěřil, že bude potom všem schopný usnout, ale postel, která neplave po oceánu, byla opravdu příjemnou změnou, a tak v moment, kdy se jeho hlava dotkla polštáře, usnul jako dítě, které celý den lítalo po hřišti, aby poté se slovy „ještě nejsem unavený" zahájilo několikahodinového šlofíka, ze kterého ho nevyruší ani výbuch bomby.

Ze spánku ho probrala až lahodná vůně. Na něco takového nebyl Hektor zvyklý. Už dlouho necítil něco tak... báječného! Hektor se zvědavě posadil na posteli, a to jen aby zjistil, že je Val také vzhůru a zamyšleně se snaží určit zdroj té tajemné vůně. Vzhledem k tomu, že měli postele přes uličku, tak se oba mohli bez problémů dorozumět jen za pomoci pohledů.

„Cítíš to taky?" promluvilo zamyšleně Valino obočí.

„Jo, mňamí!" zaradovaly se Hektorovy oči.

„A půjdeme to prozkoumat?" pohodila Val hlavou směrem ke dveřím. Stále byla trochu skeptická, když přišlo na pobíhání po domě, který pro ně byl cizí.

„Jasně!" přikývl Hektor, který, jakmile přišlo na jídlo, neměl vůbec žádné pochybnosti a pokud by to bylo jen na něm, už by klusal vstříc té báječné vůni. Mlsně se oblízl.

Oba poté potichu vylezli z postelí a po špičkách přešli ke dveřím vedoucím ven. Hektor byl vpředu, zatímco Val se pomalu plížila za ním a culila se od ucha k uchu. Jezdci totiž neměli dostatek provizorních pyžam, a tak Greg s Tinou rozdali i nějaké rezervní noční košile. Šlo o prosté bílé hávy s dlouhými rukávy, zkrátka o neslušící róbu, která spadala až ke kotníkům a člověk si v ní přišel jako duch minulosti. A právě jednu takovou košili měl na sobě i Hektor.

„Pěkná košilka," zašeptala Val s pobaveným výrazem, když za sebou zavřeli dveře a měli jistotu, že nikoho nevzbudí.

„Díky," zazubil se na ni Hektor a chytil oběma rukama lem košile. „Je to vážně vosvobozující, to ti povím."

„Co je na tom tak osvobozujícího?" ušklíbla se Val a pokračovala v plížení směrem ke kuchyni, odkud vycházela ta omamná vůně.

„Kdybys byla chlap, tak pochopíš," odpověděl Hektor neurčitě a pro ilustraci přitom zavrtěl zadkem. „Mý klenoty si v tomhle můžou poletovat, jak se jim zlíbí."

„Tvý cožeto?" vyprskla Val smíchy, a to o něco více hlasitěji, než měla původně v úmyslu. Hned si dala ruku před pusu v naději, že ji nikdo neslyšel, ale na to už bylo pozdě.

„Co tu vyvádíte tak brzy?" zeptala se jich Tina z kuchyně. Zrovna se chystala přendat z pánve hotová vajíčka, TA vajíčka, která je vytáhla z postele, a dát je na talíř k pozdějšímu rozebrání.

V kuchyni stálo několik sporáků, jejichž technologie se moc nelišila od těch, které Hektor spatřil v Místě, když chodil do jídelny na ty jejich „blafy". Voňavá vajíčka by zde však nečekal. Když však Hektor spatřil, jak se Magda společně s 1834 točí u jednoho ze sporáků, záhada dobrého jídla byla v tu chvíli vyřešena.

„Brý ráno!" pozdravil je Hektor a rozšafně vstoupil do kuchyně.

„No, Hektore," povzdychla si Magda. „Co to má být?"