Já, Zimžírka (oba díly ✅)

21. //

„Vím, že to tu není moc šik, ale tímto způsobem zajistíme, že tu zůstanou jen ti, kteří mají správně nastavené hodnoty," prohlásil mládenec krátce poté, co je dovedl do Chatrče.

„No, nevím," povzdechl si Tadeáš. „Asi ty hodnoty nemám úplně v pořádku, když se na bydlení s tuctem lidí a jedním záchodem moc netěším."

Najít odboj nebylo tak těžké, jak se na první pohled mohlo zdát. Horší bylo u něj vydržet. Alespoň pro Tadeáše.

„Je to jen formalita," pousmál se mladík. „Zrovna u tebe s Magdou, si myslím, že bude vše v pořádku," řekl a podíval se přitom na Zimžírkovské hodinky.

„Ano, ano, s Magdou bude určitě všechno úplně v pohodě," odfrkl Tadeáš nevrle.

„To rád slyším," usmál se, přesto na něm bylo vidět, že ani jemu se tento nováček moc nepozdával.

„Ale proč je v tomhle pokoji jen jedna postel?" pokračoval Tadeáš ve vyptávání.

„Každý bydlí sám," odpověděl mladík.

„No, my rozhodně ne," řekl rázně a vzal Magdu kolem pasu.

„Samozřejmě, jak jinak," zazubil se. „Myslím, že to půjde nějak zařídit," řekl a rozloučil se s nimi.

„Tady se někdo cítí ohrožený," zasmála se pobaveně Magda, když měla jistotu, že byl mladík z doslechu.

„A to tě překvapuje?" spustil Tadeáš dotčeně. „Vždyť je to velitel celého odboje, krucinál! Kde mám jistotu, že tě neutáhne na svůj titul?"

„Na titul? To ne, ale má pěknou figuru, co?" škádlila ho. „A ty vlasy," vyslala směrem ke dveřím zasněný pohled.

„Co vlasy, mě trápí, jak na tebe špulil pusu. Jestli s tím nepřestane, tak mu dám přes hubu. Odboj, neodboj."

Kdyby Magda mohla vrátit čas a znovu prožít určitou chvíli, tento moment by byl jistě v jejím top výběru. Tadeášova žárlivost byla vážně roztomilá.

„Ty jelito," zasmála se. „Tu pusu špulí dost často, asi to dělá pokaždé, když nad něčím přemýšlí."

„Hmm, nějak moc toho o něm víš. Ještě dneska si k tobě přistěhuju postel a budu tě hlídat jako ostříž," zasmál se.

„To je jedině dobře, aspoň si ohlídám, že se tady nespustíš třeba s tou mladou knihovnicí," zasmála se.

Magda se těšila, až naplno pronikne do dění Místa a na svůj okamžik nemusela čekat dlouho. Jen několik hodin po jejich příchodu se rozezněla siréna a když se tak stalo, byli někteří nováčci v Chatrči přirozeně zaskočeni.

„Slyšíš, Magdi?" vtrhl do jejich pokojíčku Tadeáš. „Co to má sakra zase být?"

„Slyším, ještě jsem z toho neohluchla. A myslím, že vím, o co jde," řekla a v očích jí tajemně zajiskřilo.

„To znamená, že jdeme do útoku," ozval se z chodby dětský hlas.

„A ty jsi?" Magda vykoukla ze dveří a spatřila neznámého klučinu.

„Ros," představil se chlapec. „A teď do auly, honem! Pojďte, zavedu vás tam," zazubil se a vybídl váhající pár, aby ho následoval.

„Díky, děcko, ale cestu najdeme sami," zamítl jeho nabídku Tadeáš již v počátku.

„Tak určitě. A nejsem děcko," odfrkl Ros, kterého od vstupu do puberty dělil už jen rok. „Tak pojďte!" naznačil jim, ať jdou za ním. Velice rád chodil do Chatrče a dělal tam ze sebe důležitého. Moc dobře totiž věděl, že se aula se zbrojnicí ukazují nováčkům až mezi posledními. Ros doufal, že když bude dělat takového mini průvodce pro všechny nováčky, tak ho pak velitel rychleji přijme mezi své bojovníky. Nemohl se dočkat, až se dostane do nějaké pořádné akce. Dal se do pohybu a Magdě s Tadeášem nezbývalo nic jiného než vyrazit za ním. Chodba vedoucí k aule byla ve stejném stavu, v jakém ji našel i Hektor. Stejně tak se ani zbrojnice přes ta léta moc nezměnila.

„Podívejte se sem," řekl Ros a nadšeně vzal za kliku dveří. Věděl, že bude odemčeno. „Tohle je celý náš arsenál," ukázal na vyleštěné poličky se zbraněmi. „Můžete si nějakou vybrat. Teda pokud nemáte v plánu na Smrťáky jít s vařečkami."

„Na Smrťáky? A s vařečkami?" ušklíbla se Magda.

„U tebe je to přeci jedno," zasmál se Tadeáš. „S vařečkou, nebo bez, ty jsi jak časovaná bomba," ušklíbl se. „Svému okolí budeš nebezpečná tak jako tak."

„Časovaná bomba?" zopakovala dotčeně. „Tak to ti vážně děkuju."

„Vidím, že s Rosem se už znáte," ozval se za jejich zády známý hlas a všichni přítomní ztuhli.

„Pardon, my nevěděli, jestli sem můžeme," začala Magda omluvně, ale velitel se jen pousmál.

„Samozřejmě, že můžete. Budeme rádi, když se k nám připojíte, pojďte," pobídl je. „Hned vedle máme aulu, tam si projdeme plá–" zbledl a zahleděl se do chodby. „Omluvte mě, prosím, na okamžik... Kdo ji sem přivedl?" spustil přísně a rozeběhl se směrem ke společenské místnosti, kde na něj koulela očka tříletá holčička.

„Valerie, jak jsi se sem krucinál dostala?" okřikl ji velitel a rychle ji vzal do náručí.

„Dveře," odpověděla a výmluvně se na něj usmála.

 „Tak na poradu se ti zachtělo, co? Ty blázínku," dodal už o něco mírnějším hlasem a rozhlédl se kolem jako by ještě někoho hledal.

„Ale ne!" zajíkl se Ros a poslal k veliteli omluvný pohled.

Krom samozvaného průvodce měl ještě jednu roli a na tu úplně zapomněl. Ros byl něco jako chůva a byť nebyl ještě ani v pubertě, už měl na starosti dvě děti. Nebyla to jeho nejmilejší povinnost, ale cítil, že to velitelovi dluží. Byla to už nějaká chvíle, kdy kvůli čistce SMRTi přišel o oba rodiče. Místo ho i s bratrem přivítalo s otevřenou náručí a velitel je dokonce přijal za vlastní. Rosův o mnoho let mladší bratříček si velice rychle na celou situaci zvykl a vzhledem k tomu, že si byli s Valerií věkově blízcí, ocenil i nového parťáka na hraní. Jenže Ros... Byl už dost starý na to, aby si pamatoval, co všechno ztratil. A aby porozuměl i náročnějším pocitům ze světa dospělých, mezi které se řadila i pomsta.