Já, Zimžírka (oba díly ✅)

6. Rozkaz

„Smrťáci?" zaváhal Hektor. „Jako poliši ze Sdružení? Co po vás můžou chtít?"

„Teď už po nás, ne?" mrkl šibalsky. „A určitě nám nenesou čerstvé pečivo, to vím na sto procent." Tom chytil Hektora za paži a táhnul ho směrem k jedné temné chodbě, kde se zřejmě nacházelo řešení na celou Smrťáčí situaci.

Odboj se chystal čelit zaměstnancům SMRTi, a to nebylo rozhodně ničím jednoduchým. Smrťáci nebyli dobrými vojáky, byli těmi úplně nejlepšími. Sdružení přišlo na to, jak definici správného vojáka, spojenou s nepokládáním dotazů a poslouchání rozkazů, posunout ještě o úroveň výš.

Své budoucí zaměstnance si Malum vybíral z řad nejvíce ovlivnitelných občanů. Dětí. Pokud dotyčný splňoval určené parametry, byl odebrán z rodiny a výchovu na sebe převzalo Sdružení. Ze začátku se lidé proti tomuto systému bouřili, jenže čím déle se tak dělo, tím více se to zdálo být v pořádku. Rodiče byli finančně ohodnoceni za to, že vychovali tak uvědomělého mladého občana a děti... ty si za několik let ani nevzpomněly na to, jak se jmenovaly. Staly se pouhými čísly. Jejich sny, přání a vize se shodovaly s Malumovými. Vojáci Sdružení tak nejenže plnili rozkazy bez jakýchkoli otázek, oni pro ně žili. Nic jiného jim nezbylo. Vše ostatní jim Malum vzal.

„Kam to jdeme?" Hektor klopýtal chodbou jako zmatené hříbě a bezradně se rozhlížel kolem. „Co se děje? Proč se mnou nemluvíš?" Vše pro něj bylo tak šíleně nové. A fakt, že ze sebe během poslední minuty nedokázal dostat nic jiného než jen otázky, ho stále více a více rozčiloval.

„No, vidíš. Nikdy bych si netipl, že nás sem prohlídka zavede, ale co už. Tohle je naše aula."

Dřevem obložená síň s podlouhlými lavicemi uspořádanými do narůstající pyramidy působila velice útulným dojmem. Hektor se však nenechal zlákat vůní domova a borovice. Jeho pohled se stočil jiným směrem.

„A kam vedou tamty dveře?" zeptal se zvědavě.

„To je naše zbrojnice, ale tám–"

„Já vím, co je tám," přerušil ho. „Ale tohle, to je mnohem zajímavější."

Hektor se vydal ke dveřím. Podobně jako můra, která nedokáže odolat světlu, ani on si nedokázal pomoci a musel se dostat ke zbrojnici. Byl jako v transu. Měl pocit, jako by ho místnost k sobě volala. A on byl připraven ten hovor přijmout.

„Je tam odemčeno?" vydechl, a aniž by čekal na odpověď, už bral za kliku.

„Jsme ve stavu pohotovosti, takže asi ano, ale...," řekl Tom do nyní již prázdné chodby.

Jestli centrum Místa Hektora okouzlilo, pak ho zbrojnice poslala rovnou do kolen. Nikdy v životě nic podobného neviděl. Byla to nádhera! Hektorův sen se stal skutečností. V celé místnosti byl jen on a stovky střelných a sečných zbraní. Uklízečka se tu zřejmě nefláká, pomyslel si, když procházel kolem vyleštěných regálů a užíval si pohled na všechny ty nože, kolty a flinty.

„Páni," vydechl úžasem. „Kterou krásku můžu provětrat jako první?" Užuž se natahoval po zbrani, když vtom ho někdo zarazil.

„Neblbni," řekl Tom nekompromisně a postavil se mezi Hektora a jeden nádherně kovaný kolt. „Pro nováčky je  zbrojnice spíš něco jako muzeum. Koukat, ale nesahat. Když nad tím tak přemýšlím, nemáš povoleno nosit ani osobní zbraň, takže bys tu vlastně... asi... možná... ne, určitě! Určitě bys tu neměl být. Vrať se radši zpátky do Chatrče, ať z toho nemáme problém. Až to všechno skončí, tak za tebou zajdu."