Já, Zimžírka (oba díly ✅)

15. Nemilé setkání

Do vysílačky sídlící na stole byl namontován poslední šroubek a nastala chvíle pravdy. Hektor ke stroji přistoupil a otočil knoflíkem ve směru hodinových ručiček. Tímto činem se vysílačka zapnula a displej z komunikačního náramku Smrťáků se rozzářil. Filip přistoupil k druhému, menšímu zařízení, které sestavovaly za pomoci Greenovic rádia a zapnul ho stejným způsobem.

„Ono to funguje!" zajásal Filip, když viděl, že zařízení reagovalo stejně jako to Hektorovo.

„Ještě nejásej," napomenula ho Tina. „Teď to sice běží, ale kde je psaný, že to bude vážně fungovat třeba přes oceán? Myslím, že to ještě chvíli zabere, než budeme stoprocentně vědět, jestli jsme uspěli, nebo ne."

„Tak jak to jde?" pozdravil je ode dveří Greg a zvědavě nakouknul dovnitř.

„Jdeš právě včas," zazubil se na něj Hektor a ukázal k vysílačkám. Choval se jako pejsek, který právě vyhrabal svou drahocennou kost a teď ji chce předvést světu.

„Tak ono to vážně funguje?" zasmál se Greg a jeho oči se rozzářily. „Panečku, něčemu takovému se mi ani nechce věřit."

„Tak tomu radši ani nevěř," zamumlala Tina, která se mu ze všech sil snažila pokazit chvíli radosti. „Dost možná to tak vážně jenom vypadá. Třeba to vůbec nefunguje. Musíme na tom ještě chvíli pracovat."

„Hmm," řekl Greg zamyšleně. „Mně se to zdá v pořádku."

„Ale vždyť to takhle nemůžeš..." začala Tina.

„...poznat?" dokončil za ni Greg větu a věnoval jí úsměv. „Jistotu nebudeme mít nikdy, ale úspěch je to dost velký a zaslouží si to menší oslavu."

„Takže bude ta párty?!" zajásal Hektor.

„Jasná věc, synku. Ale ještě předtím tu pro tebe něco mám."

Ale no tak, pomyslel si Hektor sklesle. To bude zase další povinnost. Proč se mi jednou nemůže stát taky něco pěknýho?

Greg si všiml znepokojeného výrazu na mladíkově tváři a neubránil se úsměvu.

„To jsem nevěděl, že tě návštěva střelnice tak zklame," uchechtl se.

„Počkat. Cože? COŽE?!" vyhrkl Hektor. Užuž se vzdával naděje, že se tam někdy podívá a teď přišla taková zpráva. On fakt řek slovo STŘELNICE?!

„No, ale jestli se ti tam nechce, pochopím to," pokrčil Greg rameny a chystal se k odchodu.

„Ne, ne, NE!" zvolal Hektor a vběhl mu do cesty. Na tuto chvíli se těšil tak dlouho. Tak. Moc. Dlouho!

„Jde se!" zazubil se na něj Hektor. „Už se nemůžu dočkat!"

„Ehm, Gregu," vmísil se do jejich rozhovoru Ada. „Opravdu si myslíš, že je to... vhodné?" zeptal se opatrně. V jeho hlavě působil celý ten nápad se střelnicí velice nebezpečně. Původně byl i proti té navrhované „párty", protože se obával, že by se při loučení mohlo něco pokazit. Jak se říká, přestat by se mělo v tom nejlepším a vzhledem k tomu, že jim zatím nikdo nešel po krku, tak by byl Ada velice nerad, kdyby se to ke konci zvrtlo.

„Žádné strachy," dal se Greg do uklidňování. „Když tam vyrazíme teď, tak tam žádný lidi nepotkáme. Navíc je to vážně dost nudný místo, nezdržíme se tam dlouho."

Střelnice a „nudný místo"? To tak, ušklíbl se Hektor v duchu. Konečně někde můžu vypustit páru, pomyslel si zálibně a Gregovy řeči o takzvaném „nudném místě" úplně odignoroval. Střelnice, zopakoval Hektor v duchu. To slovo si hýčkal jako klenot.