Já, Zimžírka (oba díly ✅)

33. Strach o život

„Co budeme dělat?" ozval se za Adovými zády zděšený Filip. „Jdou po nás."

Z jeho hlasu šla cítit panika, ale nikdo se mu v tu chvíli nemohl divit. Před jejich očima byli popraveni přátelé. A nepřátelé stáli za dveřmi.

„Nikdo nesmí z domu," přikázal Ada a poté všechny instruoval, aby z nábytku postavili něco na způsob barikády. Ada si moc dobře uvědomoval, že střet se Sdružením byl nevyhnutelný. Ti Smrťáci si sem rozhodně nešli popovídat, ne potom, co předvedli.

Děti byly poslány nahoru a pár lidí za nimi zatáhlo falešnou stěnu. Buď odmítali ukázat Smrťákům další prostor domu, nebo tímto činem chtěli dětem zabránit v tom, aby se jim náhodou nepřipletly do vřavy. Ať již za tím stál jakýkoli důvod, nyní se všichni nacházeli před falešnou zdí, která měla být tím posledním, co Smrťákům zabrání vpadnout dále do domu. A Ada doufal, že případný útok dokáží odrazit a nebudou za ni muset nakonec sami ustoupit. Prohra by v tomto případě byla téměř jistá.

Zatímco takřka všichni stáli za nově vzniklou barikádou složenou ze stolů a židlí, on přešel k oknu, pod kterým se ještě stále nacházela Tina, jež měla oči plné slz. Seděla na zemi a tiše vzlykala. Celý svět pro ni najednou přestal existovat. Stále ještě zpracovávala nedávnou minulost, takže pro přítomnost jí již nezbylo místo.

„Tino," oslovil ji Ada jemně a sehnul se k ní. „Pojď se mnou," dodal opatrně ve snaze vrátit ji zpět do přítomnosti a natáhl k ní ruku.

„Ale Gre-Greg," vysoukala ze sebe a se zarudlýma očima se na něj zadívala.

„Já vím," sdělil jí s co nejvyrovnanějším tónem. „Vím, a až tohle všechno skončí, tak se nám dostane nejedné příležitosti ke truchlení. Ale teď na nic takového nemáme čas a já... potřebuji tě. My všichni tady. Takže, prosím, pojď se mnou, protože bez tebe to nezvládneme," dodal a znovu k ní natáhl ruku.

Tina se zadívala na jeho dlaň, ještě párkrát potáhla nosem, a nakonec ji přijala. Opět se postavila na nohy a společně se přesunuli za stoly k ostatním.

„A co bude teď?" zaváhal Tom, jenž se stihl přikrčit vedle Ady.

„Budeme čekat," odpověděla mu Magda, která byla po Adově druhé straně.

„Třeba můžeme dělat, že nejsme doma," zkusil to Tom.

„Dobře, tak tenhle plán si necháme v záloze," pousmál se Ada. Pohledem stále hypnotizoval dveře, které se měly každou chvíli rozrazit. Namísto toho je však čekalo něco jiného. Zaklepání.

„Co to sakra," zamumlal Ros od vedlejší stolové barikády. Nikdo v tu chvíli netušil, na co si to Sdružení hraje.

„Buďte ve střehu," sykl Ada po všech zúčastněných. „A střílejte jen, když nebude zbytí."

To zaklepání bylo nanejvýš podezřelé, ale dávalo jim drobnou šanci zabránit krveprolití. Po vydání Adových instrukcí se dveře pomalu otevřely a ze škvíry na ně zamávala ruka.

„Hádám, že to tam venku jste viděli," ozval se zvenku Matův hlas.

Na odpověď mu zazněl zvuk nabíjené pušky.

„Táhni, odkud jsi přišel," prohlásil Ros zostra a namířil zbraň na dveře.

„Chceme jenom Hektora," pousmál se Mat, stále ještě skrytý za dveřmi. Byl jako jezinka slibující, že do dveří strčí jen jeden prstíček, a to i přesto, že má v plánu vlézt do domu a učinit jej brzy neobydleným.