Já, Zimžírka (oba díly ✅)

16. Nikomu ani muk

Hektor seděl na posteli a listoval si jednou knížkou. Nikdy by nevěřil, že ho k tomu Místňáci nakonec doženou. Pravdou však zůstává, že nic nedokáže účinně zabít čas právě tak jako čtení. Ti krtci mají vážně zvláštní vkus na literaturu, napadlo ho. Ze samých odborných slátanin, které byly v knihovně k dostání, si nakonec vybral jednu z obrázkových knížeček ze sekce pro začínající čtenáře. Nic jiného z hlediska krásné četby nedokázal ocenit, nikdy totiž nechodil do školy. Děti, u kterých nebyl znám ani jeden z rodičů, byly Sdružením automaticky považovány za potomky zrádců a takové bylo třeba omezit, aby v budoucnu nedělali problémy. Zabránit jim ve vzdělání bylo nejúčinnějším krokem, jakým mohl Malum zajistit, aby tyto děti vyrostly v neškodné občany. To však ještě neznal Hektora, který když si něco umanul, tak za tím šel i přes mrtvoly.

A tak se stal příběh o tučňákovi, který hledá svou maminku, pro Hektora dostatečnou intelektuální zátěží. Knihovnice na něj sice hleděla s opovržením, ale to mu nevadilo. Necítil potřebu zavděčit se, proto byl možná jeho kabát bez jmenovky stále ještě ve skříni a ne na něm.

Zrovna se blížil k závěru celého příběhu, když ho v tom nejlepším vyrušilo zaklepání.

„Ať je to, kdo je to, spletl jste si dveře!" křikl a pokračoval ve čtení.

„To jsem jenom já," ozval se zvenku známý hlas.

„Kdo já?" začal Hektor provokativně.

„No, já... Mat," odfrkl mladík neklidně a vzal za kliku. Zamčeno. „Pustíš mě dovnitř?"

„Ne," odsekl Hektor. „Čtu si. A i kdybych si nečetl, přišel bych s jinou výmluvou, proč sem nemůžeš."

„Ty a číst si? Nevěřím, dokud to neuvidím," popíchl ho Mat a několikrát mocně zabouchal na dveře. Nehodlal se tak snadno vzdát. a rozhodl se být co nejotravnější, aby Hektora přiměl ustoupit. Ten nakonec opravdu schoval svou knížku pod polštář a šel odemknout.

„Tak co se děje?" zavrčel. „Pokud naše Chatrč zrovna nehoří," instinktivně se podíval směrem ke stropu, aby zjistil, jestli jim opravdu nedoutná střecha nad hlavou, „nebo někdo Adu pořádně nekopl do rozkroku, nepotřebuju o tom vědět."

„Nebuď vůl, kdyby Chatrč začala hořet, myslel bych jenom na sebe," odsekl Mat a vešel do pokoje. Jeho chování Hektora zarazilo.

„Co to vidím? Pán umí myslet taky na sebe? Myslel jsem si, že jste tady všichni jedna velká šťastná rodinka."

„Říkal jsem ti, že tu nejsem dlouho," zasmál se Mat. „A jsem všechno, jen ne samaritán."

Konečně je tu osoba, co si na nic nehraje, pomyslel si Hektor nadšeně. Je to prostě prevít každým coulem. Nezvaný návštěvník se mu začínal pomalu zamlouvat.

„Fajn, a co tě teda ke mně přivádí, ty všechno-jen-ne-samaritáne?" zeptal se nakonec.

„Zvědavost," odpověděl s nemilým úšklebkem. „Nemohl jsem si nevšimnout, že jsi zase zamířil na velitelství. Pročpak?"

Hektor se v duchu zasmál. To bys chtěl vědět, co? Ale nic ti nepovím. Jen mi závidíš, že si ta holka k sobě volá mě a ne tebe.

„Tak řekneš mi to, nebo ne?" ptal se nedočkavě.

„Volím nebo ne, a teď už běž."

„Tak fajn..." Mat se otočil ke dveřím a mezi zuby ještě procedil: „Stejně to určitě nebylo nic zajímavýho."