Já, Zimžírka (oba díly ✅)

33. Už tam budem?

 „Vstávat, musíme pokračovat," špitl někdo Hektorovi do ucha.

„Nespím, díky za starost," zavrčel a přetočil se na druhý bok.

„Víš o tom, že máš ucho i na téhle straně?" namítla Hel, která zřejmě dostala na starosti všechny vzbudit.

Na odpověď se jí dostalo jen další z Hektorových nevrlých zavrčení.

„Ale no tak, Heku," povzdychla si a zatřásla jeho ramenem. „Tak přeci trochu spolupracuj. Vždyť to není můj výmysl, chce to tak velitelka. Všichni se musíme co nejrychleji sbalit a vyrazit na cestu. Můžeš mi pomoct rozhlásit to mezi ostatní?"

Její poslední slova byla přímo rajskou hudbou pro Hektorovy uši.

„Ty po mně chceš, abych ty lidi vytrhnul ze sladkýho spánku, kterej se mi nedostal?" zazubil se a zvedl hlavu, aby se mohl lépe rozhlédnout po okolí. Jeho oči přitom tajemně zajiskřily. „Velice rád ti pomůžu, kuličko!" zajásal a s nově získanou energií vyskočil na nohy.

Hektor rozhodně neztrácel čas a dal se hned do práce. Začal pobíhat po táboře a budit jednotlivé nebožáky. Každému křičel do ucha něco jiného. Někdy to bylo klasické „Vstávej!", jindy jen jednoduché „Heeeeeej!". Tím úplně nejextrémnějším a zároveň nejefektivnějším prohlášením se stala zabijácká fráze: „Smrťáci jsou tady!" Sice se Hektorovi tímto výkřikem povedlo probrat téměř celý tábor naráz, ale několika starším táborníkům při tom málem zařídil mini-infarkt.

Netrvalo dlouho a všichni byli připraveni na cestu. Hektor doufal, že vyrazí nějakou klidnou cestičkou, nejlépe po úplné rovince, která nevyžaduje moc energie, jenže jeho přání zůstalo nevyslyšeno. To snad ne, pomyslel si mrzutě, když spatřil, kudy se všichni rozešli. Samozřejmě, že museli vyrazit směrem k tomu největšímu kopci. To mi snad dělají naschvál! Neexistuje slovo, které by dokázalo vyjádřit, jak moc Hektor nesnášel chůzi, hlavně, když šlo o cesty do vysokých a nepřístupných míst. To však ještě netušil, že ho největší překvapení dne teprve čeká. Jakmile všichni dosáhli kýženého vrcholu, mohli se konečně pořádně rozhlédnout, kam, že je to Smrťák zavedl.

„Tohle snad ani nemůže být pravda!" zuřil Ros, když spatřil opuštěnou železniční stanici. „Určitě je to past! Musí to být past. Já ho zabiju!" Jeho obličej zbrunátněl a nikdo se v tu chvíli nemohl cítit v bezpečí.

„Žádná past," bránil se 1834, jehož hlava byla v tu chvíli na špalku. „Řekli jste, že chcete zavést k opuštěné stanici. Tohle je jediná, kterou znám."

„I hňup by snad pochopil, že chceme na stanici, kudy čas od času projede vlak!" odfrkl Mat posměšně a ostatní ho ihned podpořili. 1834 hlasitě polkl a celý se rozklepal.

„Ale vlak tudy projíždí!" odhodlal se nakonec znovu promluvit. „Podívejte," řekl a namířil prst do dáli.

A opravdu. Smrťák ukazoval k místu, odkud vycházel komín tmavého kouře. Netrvalo dlouho a k vizuální stránce se přidalo i vzdálené dunění vlaku. Val dala pokyn a všichni se běželi schovat za rozvrzanou budovu skladiště, které stálo hned vedle stanice. Většina přítomných byla pro obyvatele Terr nebezpečnými Bezejmennými a Val tak nemohla mít jistotu, jak na ně železničáři zareagují. V tu chvíli mohla jen doufat, že budou mít štěstí a vlak v této stanici zastaví. A opravdu. K jejich štěstí vlak nejenže zastavil, ale ještě z něj vyskočila Hektorovi velice povědomá parta. Trio mužů, kteří svým vzhledem připomínali vikingy.

„Já je znám," zašeptal Hektor Val. „Byli se mnou a pleškou v tý hospodě. Trochu jsem je vobral v kartách."

„Skvěle, o důvod víc, proč zůstat schovaný," zavrčela. „Zkusíme jim ten vlak vyfouknout," dodala směrem k Rosovi a ten přikývl. I ostatní Místňáci byli s tímto plánem zajedno, pouze Hektor protestoval. Byla doba, kdy by na něco takového ihned kývl, ale nyní... Měl pocit, že by tímto činem zachráněným lidem ukázali, že Místňáci opravdu nejsou nic víc než jen jakási teroristická organizace. Že se v nich Sdružení nespletlo. Že jsou opravdu jen škůdci. A i když byl Hektor „škůdcem" rád, rozhodně nechtěl tuto image přenášet dál.