Já, Zimžírka (oba díly ✅)

44. Inteligentní (?) rozuzlení

Hektor vstal časně zrána a opatrně si k sobě přitáhl jednu krabici, ve které se začal zvědavě přehrabovat. Chtěl přijít na to, co jsou ty jeho brýle vlastně zač a když zaslechl Magdu mluvit o existenci jakýchsi plánů, měl ihned jasno. Musí je najít. To ony budou klíčem k celé záhadě. Když se po chvíli probudila i Val, držel již v rukách několik svitků, které pomalu rozkládal na podlahu.

„Co to tam máš?" zeptala se ho rozespale.

„Papíry," zazněla od Hektora strohá odpověď. Během chvilky měl na prknech vyskládáno hned několik náčrtků. Val se přisunula blíže a zvědavě se zadívala na jeden z nich. Krom nákresů brýlí z různých stran byly na letitém zhnědlém papíru zachyceny i zvětšeniny toho zázračného zařízení, které v nich bylo zabudováno. To vše bylo doplněno o mnoho různých popisků, které však postrádaly jakýkoli smysl. Alespoň pro ni.

„Ty těm čmáranicím rozumíš?" zeptala se po chvíli.

„Ne," zavrtěl Hektor zamítavě hlavou. „Teda zatím ne," opravil se. Neměl v plánu před touto výzvou vycouvat. Cítil, že rozluštění celé záhady odkládal příliš dlouho (téměř čtyřicet kapitol, a taková doba už dokáže člověka pěkně naštvat). Takže když se Val sebrala a vyrazila na snídani, Hektor se rozhodl svůj čas vyplnit zíráním do těch „nesmyslných" papírů, v naději, že z nich něco vykouká.

***

„Hek nepřijde?" zeptal se Tom, když viděl Val přicházet. „Nikde ho tu nevidím."

„Zdá se, že má napilno," odvětila a přisedla si ke stolu. Nemohla si nevšimnout, že v domě ubylo lidí. Většina zachráněných civilistů odešla brzy zrána do Malumie s cílem najít si tam práci a přístřeší. Zbytek lidí je měl následovat hned po snídani. V Domě tak měli zůstat jen členové odboje, pro které by spontánní příchod do hlavního města znamenal vše, jen ne nový začátek.

„Počkat, Hektor nedorazí?" podivila se Magda, kterou mladíkova absence u snídaně viditelně vykolejila. Příležitost k jídlu si Hektor obvykle nenechával ujít.

„Prochází staré nákresy na půdě," odpověděla Val a vzala si ze stolu kousek chleba. Věděla, že se na zkoumání brýlí nemůže spoléhat. Musela vymyslet vlastní plán, který by odboj znovu postavil na nohy. Z jejích myšlenek ji vytrhl až podezřelý rachot, který vycházel seshora. Nepříjemné třískání a dupání.

„Ale ne, co to tam to jelito zase vyvádí?" povzdychla si Magda, která rychle přišla na to, že za tím ruchem mohla stát jen jediná osoba. Hektor. Za dobu jeho nepřítomnosti si stihla úplně odvyknout na všechny ty adrenalinové zážitky, kterými jí kdysi tak hojně obdarovával.

„Půjdu zkontrolovat, jestli nevzbudil děti," dodala a hned jakmile to dořekla, pročísla dům další rána. Někdo zřejmě velice rázně spustil schůdky z půdy. Následovaly dunivé kroky po schodech završené další ranou. To Hektor ze všeho toho nadšení minul poslední schod a nemotorně seskočil na podlahu, div se přitom nepřizabil.

„Val!" vběhl nadšeně do obýváko-jídelny. „Něco mám!" jásal na celé kolo a vítězně zvedl tašku přes rameno, ze které nyní vyčnívaly role s plány.

„Nejsi tady sám, Hektore," napomenula ho Magda přísně.

„Ouha, pardon," zamumlal omluvně a chmátl na stůl, aby si odtamtud vzal kousek chleba. „Hahle tohle je důhležitý," prohlásil s plnou pusou.

„To snídaně taky," pokračovala. „Sedni si ke stolu a jez jako normální člověk, ano?" řekla a odešla za dětmi.

„Hmpf," zamumlal Hektor slova nesouhlasu a začal Val vytrvale tahat za rukáv. Ta se ho původně snažila ignorovat. Chtěla veškerou svou pozornost věnovat jen a pouze talíři, jenže s každou další vteřinou to bylo těžší a těžší.